Vítám vás v naší přednášce Duchovní univerzity Bytí. Jako vždy upozorním na to, že zde zazní názory, které ovšem nemusíte následovat, sami musíte přemýšlet, filosofovat, hledat. Budiž vám tedy ten názor předložen.

DOTAZ: Chci se zeptat, poslouchám vaše přednášky, není mi jasné - pan Zezulka je Přinašeč? Předtím byl Mojžíš, Eliáš, Ježíš? Podle Starého zákona jedli maso a ryby. Věděli o reinkarnaci, možnosti části převtělení i do zvířat?

ODPOVĚĎ TP: Ano, velmi jistě. Když se podíváme na historii nám nejbližšího Přinašeče předchozího, tedy Ježíše, budeme pravděpodobně narážet na první křesťanské myslitele, ale také zejména na dobu, kdy reinkarnace byla z věrouky vyřazena. Pokud je mi známo, byl to rok 553, byl konstantinopolský koncil, který měl takové dvě základní usnesení a jedno z nich začíná: "Budiž dát do klatby ten, který věří v bájné putování duši..." a tak dále. Ten koncil byl svolán z podnětu i císaře a císařovny a Origenés, což byl raný křesťanský filosof a myslitel, a celá jeho škola, čili raní křesťané, pravděpodobně reinkarnaci měli za samozřejmost. Pokud se týká toho, že jedli maso nebo ryby, byl bych velmi opatrný v soudu. Ježíš nebyl řezník ani rybář, nevraždil, ale přinášel učení "ryb", protože začínal období, které bylo značeno tímto znamením. A tak sytil zástupy tou novou filosofií, která měla odpovídat vlivu nové doby. Pokud se týká ostatních, no, nebyl bych si také tak jistý. Víte, lidé velmi často a rádi upravují svoji paměť podle toho, co jim lépe se zdá výhodným anebo co jim vyhovuje. Takže tuto otázku nechejme stranou a počkejme. Možná, že se pravdu nakonec přece jen dozvíme. Myslím si, že tady budou zástupci pro jednu pravdu i pro druhou pravdu. A tak já budu patřit k těm, kteří si jen velmi těžko představí, že bytost, která došla ve svém vývoji tak daleko, že ruší mnohost, dvojnost, by dobře vnímala čin, kdy praští nějakého beránka a pak ho stáhne z kůže a opeče a dá přátelům, když to nemusí být. Pravděpodobně by měla dost velký problém s tím být příčinou zbytečného utrpení. Nehledě na to, že výživa, kterou máme, je stále více prokazována jako chybná. Stále více autorů - a to i vědeckých autorů - nám přináší informace o tom, že naše lety navyklé stravovací návyky nejsou v pořádku a že přinášejí vlastně nejenom utrpení zvířeti tím, že je zabíjeno, ničeno, ale nakonec i člověku, který v tomto důsledku trpí rovněž. Čili nepatřím k lidem, kteří se domnívají, že ti velcí, které zmiňujete, byli schopni zabíjet. Omlouvám se za to a vy mějte svůj názor.

DOTAZ: Proč musí být dualita? (TP:Ptáte se.) Ničí mě to.

ODPOVĚĎ TP: No asi ne proto, aby vás ničila. Proč vy máte svůj vztah k dualitě postaven na tomto základě? Proč jste ničen? Nedává to smysl. Dualita vzniká samotným procesem, kdy z ničeho, které je vším, se musí stát něco, co je vnímatelné. A tak ten prazáklad se rozdělí na prvé dva body. Ony potom znovu, každý jeden na dva. To rozdělení znamená, že zde vzniká první interval, první rozměr, první čas. Aby i tento zákon byl na sebe platící, musí se i ty body znovu rozdělit. Ony totiž jsou složeny z antagonistů. Čili odevšad sem a odtud všude - to je dostředivost, odstředivost, pak zase antagonisté - klid a žár, vibrace. Když se rozdělí, vzniká základ všeho, co máte ve hmotě, v duchu i ve vitalitě. Tyto konstrukční prvky pak v různých kombinacích nesčíslných, stejně jako vaše A-C-G-T v genetické výbavě, jsou také jenom čtyři prvky. Tvoří tu nekonečnou pestrost. Tak je tomu i kdekoliv jinde. Příroda je založena na základních přírodních zákonech, které se neustále opakují podle místa, kde se projevují, zdánlivě různě, ale podstata tohoto přírodního děje je stále stejná. Máme tedy svět, vnímatelný svět, který jsme schopni jako oddělené bytosti vnímat. Od tohoto okamžiku nemůže být jinak, než že to vnímání je duální. Jak byste mohli vnímat, co je nahoře, kdyby nebylo dole? Jak byste poznali, kdy je tma, když by nebylo světla? A tak dále. Čili už jenom to, že jste, že se ptáte a tak dále, je založeno na faktu té duality. Nevím, proč by vás to mělo ničit. Protože ničí vás, že voda teče v potůčku, že mrak pluje po obloze, že ptáci zpívají, či něco jiného? Není pro to důvod. Je to tento způsob reality, kterou jste ve svém vjemu zachytili. A na tom není nic, co by nás mělo ničit. Ano, budeme se bavit o tom, jak v dalších stupních svého vývoje - od toho člověka již stále více duchovního vývoje - budete tento prostor pojímat, jak jej budete vnímat, co z něj budete chápat a tak dále. Ano, to se jistě bude měnit. Ale stále pořád tu budou všechny rozměry nebo přesněji řečeno všechny stavy tohoto prostoru a všechny vjemy možné. Od těch nejpočátečnějších, omezených až po ty nejdokonalejší na konci cesty. Bude to stejně stejná pravda, ve všech těch zastaveních, jen se bude rozšiřovat. To je vše. Ono tohle napadá také každého - jako ten předchozí dotaz.

DOTAZ: Proč Jednota, Bůh vytvořila duše, hmotu, nutnost duchovního vývoje bytostí a tak dále? Je to kvůli dualitě? Ale proč musí být dualita? Jednotu Boha, tvorba duší, hmoty, bytostí, duchovního vývoje nějak obohacuje? Nebo je to z nějakého důvodu?

ODPOVĚĎ TP:Nemůžete stav, který nazýváte Bohem, něčím obohatit. Znamenalo by to, že Bůh něco neobsahuje a teprve tímto dějem tento Bůh se o toto rozrůstá, kompletuje či jinak. Takže neobohacuje. Tam, kde je nekonečno, není čas. Nemůže být tady něco, co nebylo nebo něco, co bude - vše je. Když se ptáte na tu dualitu, tak je třeba říci, že dualita působí napříč stvořením. To znamená, že na jedné straně tu máme to, čemu lidé velmi nepřesně říkají Bůh - tedy absolutní, nekonečné... nekonečná existence. Je v bezčasovosti a v bezrozměrnosti. Není rozvinutá do našeho smyslu, ale ve svém nerozvinutí obsahuje vše. Aby i ona obsahovala vše ve svém nekonečném stavu, musí se rozdělit do konečna, jako protipól svého stavu základního - tedy nekonečna. Čili musí existovat postup, vývoj, kauzalita a vše ostatní, protože kdyby tomu tak nebylo, tak tyto oblasti ten velký útvar neobsahuje, tedy není kompletní. Slovo "nekonečno" není fráze. Je to velmi konkrétní věc. Ovšem domyslet důsledky tohoto slova, to zatím dokázalo jen několik jedinců na planetě. Takže i bytostný svět, kdy vědomí, které je vším, bez jakýchkoliv překážek, a to nejenom z pohledu naší paměťové stopy, ale je vším, co kdy bylo, jest a bude, tedy ve všech vesmírech, které kdy byly, jsou a budou, ve všech duších, které kde kdy žily, je to On, je to toto vědomí. No a na druhé straně musí být přece také opak, aby to bylo kompletní. Tak je to oddělení svých malinkých "Já", které vnímají svoje potřeby, nevnímají celek a postupně stoupají v hierarchii svého bytostného vývoje, plní různé role, učí se základním vlastnostem, které se stále rozšiřují, jak je bytost košatí, je stále mocnější, složitější a tím také stoupá vlastně množství úkolů a složitost úkolů, které musí vytvořit a zpracovat. Na konci té cesty je to nekonečno. Ale lidsky, v této chvíli to nelze popsat. Až půjdete cestou duchovních mistrů, budete mnohem blíže této otázce, ale nikdy ne zcela. Až na úplném konci, ještě tisícinu před splynutím, nebudete úplní. Až teprve v tom okamžiku dokončení. Pak lze říci, že jste vším. Čili neobohacuje, ale je to podmínka pro to, aby celý tento "systém", když to nazvu takto nehezky, mohl existovat. Kdyby tomu tak nebylo, zhroutil by se, nebyl by funkční.

DOTAZ: Jak se stát silnou a moudrou osobností, jakou jsou stromy?

ODPOVĚĎ TP: Já vím, vy obdivujete jejich stoicismus, jejich klid, jejich sílu, ale váš názor nemůže jít až k nekritickému posuzování. Proč jsou stromy tak čisté,co myslíte, svojí bytostnou rovinou? Přece proto, že jsou na počátku cesty. Jsou mnohonásobně jednodušší. Nemají ještě tolik nástrojů k deformacím. Mají svoje úkoly, ano, jenomže na druhou stranu vy jste bytost, která by měla být tisíckrát dál. Ale jelikož život je složitý - a vývoj, tak nutně musí přinášet i chyby, které nás provází. A tak dokonce i ty chyby hrozné u člověka jsou daní za to, kým člověk je, kam došel. Je to nejkrizovější tvor vývoje vůbec - v celé historii celého vývoje života na planetě je tato bytost nejkrizovější. Žádná jiná už taková nebude. Nižší bytosti neměly tolik potenciálu k ničení - i když ničily také a velmi - vyšší bytosti jsou již o poznání moudřejší. A tak první zvíře, které se stává člověkem, vlastně jedná tak, jak dokáže, kam dosáhne. Kdybyste se zeptali stromu, jestli by chtěl být vámi, bezesporu by řekl, že ano, protože pro něj jste vzdálená budoucnost. Stejně jako by každý z vás, skoro - nebo někteří z vás, přesněji - řekli na otázku, zdali by chtěli býti o stovky kilometrů dál, jistěže ano. Jistěže byste chtěli být bytostí, která je o tisíce generací dál. To je stejné. Čili zkuste ten stav posoudit ze všech hledisek, protože i ta obtíž patří k tomu projevu, jinak to nejde.

DOTAZ: Jak být silná osobnost nebo alespoň jak se sebe sama zastat, když ostatní překračují mé hranice a nerespektují mě? Jsem z toho vyřízená, už takhle dál nemohu? (Otazníček.)

ODPOVĚĎ TP: Ale můžete, můžete. A nebudete "moci", v uvozovkách, do té doby, než to vyřešíte. A aby se to dělo, budete muset reagovat. Reagovat tak, aby to povzbudilo vaše okolí k atakám proti vám a budete muset také reagovat ve smyslu - nerespektují mě a už dál nemohu. Každý člověk, stejně jako rostlina nebo tvor, vytváří prostor, který je jeho. Když tuto věc nemá dobře zpracovánu, stane se to, že ostatní využijí místa, které vidí, vnímají - prahově či podprahově - a zanoří prst do rány, jak se říká. Kdybyste byli ve vyšší společnosti, duchovně již vyzrálejší, pak by nedostatky každého z vás nebyly důvodem k tomu, aby vás jiní napadali či jinak poškozovali. Naopak by se vám snažili pomoci, přehlíželi by taktně vaše současné nedostatky, pokud by to jen šlo. Vy ale nežijete v duchovně rozvinuté společnosti. Žijete pořád mezi teritoriálními tvory ne nepodobnými zvířatům. A tak dnešní člověk, má-li nějakou možnost, tak ne vždy jedná eticky. A tak dále. Já jsem tady kdysi uváděl příklady, kdy soused okrade souseda například o kus zahrady jenom proto, že je tam chyba v zápisu katastru. A ten soused trvá na tom, že když to je takhle napsáno, že to je jeho, i když tu zahradu užíval jeho soused už dávno, on svůj díl taky. To je typický příklad nízkosti, primitivismu. Rozumíte? Normální člověk přizná každému, co jeho jest, a nebude mu krást, byť z důvodu chyby katastru. To je takový vzorový příklad, jak funguje mnoho lidských myslí v dnešní době ještě. No, ono se to změní časem, víte. To máte jednoduché - okrade souseda, v příštím životě bude okraden. Znovu bude moct krást - udělá to, neudělá? Nakonec se toho vzdá, nebojte se. Nakonec zjistí, že mu ten kus té země za to nestojí. Ale bude to hodně bolet. Tak pracuje Osud. Někdy se říká, že ti, co věří v reinkarnaci, to mají snadné a že všechno přejdou, protože... a tak dále. Mnohem těžší to mají ti, kteří v ni nevěří.

DOTAZ: Jak se bránil Zezulka proti zlým lidem, prostě těm, kteří jej manipulovali, řvali na něho, šikanovali... no prostě dělali naschvály a deptali a ubližovali? Otec, který také poslouchá vaše přednášky, je ve vaší universitě, prostě složil slib, no a tak mi radil, že mám silně zařvat, až se dotyčný vyděsí a prostě být hnusná. Jak vy řešíte konflikty? Moc prosím o radu. Stalo se mi v práci, byla jsem na brigádě na dětském táboře, že jsem na kolegyni ani nějak nezvýšila hlas, jen jsem řekla, ať mi nedává věci na postel - moje věci, ale prostě mně se to nelíbilo. No a ona řekla:"No dobře" nebo ani nevím, co řekla, a od té doby mi dělala naschvály - řvala na mě i před dětmi, nadávala mi. Nechtěla jsem dělat totéž a myslela jsem, když budu mluvit tiše, tak ona bude taky mluvit potichu, ale snad to bylo horší. A jsem holt citlivá a když na mě fakt hnusně řvala a nadávala mi, tak jsem se sebrala a šla jsem ke koním se vybrečet. Jenže jsem to řekla jen jedné kolegyni a asi jsme se špatně domluvily, no prostě tak mě hledali a vedoucí mě kvůli tomu vyhodila.

ODPOVĚĎ TP: Možná, že to je souhra všech těch možných nešťastných okolností. Na počátku je tedy nějaký děj. Mohl být správný nebo nesprávný, i když jste byla v právu. Dost záleží na tom, jak jste jí to řekla, i když ona, i kdybyste to řekla špatně, nemá právo vás ničit. Má vás pochopit. To je totéž, co jsem před chvílí zmínil o té duchovně vyspělé společnosti versus jiné. Takový ten, takové to "kohoutkování" není zdaleka jen vlastností mužů, ale i ženy to mají, jen to často mívá trochu jinou podobu než u těch mužů. Ale ono je to různé - máme "mužoženy" a "ženomuže", takže můžete si vybrat. Pokud se týká toho, kdy se máme bránit, v tom bych vám nerad dával nějaká moudra a ucelené návody a řeknu jen jedno - pokud je to na místě, tak i srnec, ač je býložravec, použije své parůžky, kterými zahrozí. A to často pomůže. Nechce nikoho probodnout, proč by to dělal, protože on nepotřebuje někoho sežrat, on má dostatek své trávy a jehličí či co to okusuje. Ale vymezuje se. I to, nač se ptáte, je vlastně o vymezování se. A teď většinou, když se řekne "vymezování", tak většina lidí myslí negativně vymezování, to znamená, že vlastně myslí spíš na to řvaní a myslí na jiné věci. Vymezovat se můžete i potichu. Zezulka to dělal úplně stejně. Nemusíte úplně vždycky reagovat. Záleží také na podnětu. Nejednou jsem od něj slyšel:"Ať se mládí vydovádí". A pak přišly chvíle, kdy už to bylo zase jinak a nemluvil tímto způsobem, pokud přišel nějaký opravdu důležitý okamžik, který už nešlo přejít shovívavostí. Toto je vlastně hodně o vás, o vašem vztahu k životu, o vašem vlastně nastavení a o jiných věcech. No, nezbývá, než popřát to v dobrém řešit, protože ono totiž to řešení nakonec musí přijít. I když je třeba dnes ne úplně dobré a... víte, to vědomí naše, bytostné vědomí, si často taky rádo vytváří určité splavy, splazy. A tak když se dostáváte do nějaké reality, skutečnosti, tak můžete reagovat vlastně už podvědomě anebo nevědomě a je to velmi špatně. Ostatní to tak ale vnímají. Rozumíte? Vy mluvíte nejenom mluvidly, ale mluvíte i řečí těla, mluvíte vším, mluvíte i neverbálně, silově, a tak ti lidé - to se týká i šikany a dalších věcí - vás vlastně potom si zařadí do nějaké krabičky: je mně nebezpečný, není mně nebezpečný, můžu ho teda tyranizovat, nemůžu ho tyranizovat... a podobně. Takže Zezulka nepřekypoval jaksi nějakou reakcí "rychlého nasazení", ale když bylo třeba, dokázal se bránit.

DOTAZ: Co dělat s šikanou v rodině? Asi umřu.

ODPOVĚĎ TP: No, doufám, že ne, že je to jen výraz momentálního stavu beznaděje. Pokud by to bylo opravdu vážné, tak to musíte řešit, nedá se nic dělat. Záleží na povaze případu. Těžko posoudit. Nejsem schopen odpovědět, musel bych znát detaily, ale ani potom bych nebyl, protože to je věc spíš pro sociální službu nebo pro policii nebo jinak. Každopádně neumírejte, byla by vás škoda, scházela byste mi nebo scházel byste mi tady.

DOTAZ: Prosíte, abych pohovořil o jednovaječných dvojčatech. Sama pocházím z jednovaječných dvojčat a zajímalo by mě, proč přichází na svět společně a co je úkolem takových úzce propojených duší? Mám často pocit, že až když jsem se svojí sestrou, tak jsem teprve jakoby celá. Je to pak problém i v manželství, protože partnera samozřejmě mrzí ta vzájemná provázanost a je mi jasné, že ze své pozice ji nemůže pochopit. Bude-li se vám zdát tento dotaz přínosný, pak moc děkuji za jeho objasnění.

ODPOVĚĎ TP: Pokusím se. To máte tak: lidé navazují vztahy - někdy volnější, někdy velmi těsné, někdy velmi, velmi těsné. Jestliže dvě bytosti se třeba vzájemně tak milují, že i odloučení na tu nejmenší vzdálenost je pro ně problém, přicházejí do stejného místa téměř jako jedno tělo ve dvou tělech. Bývá to tedy podmíněno tímto, touto předehrou. Můžou to být předehry pozitivní, bohužel i negativní, to už rozhoduje moudrý Osud. Nejčastěji je to ale vazba pozitivní. Bývá tu silná vazba i psychická. Dvojčata někdy mají podobné emocionální či jiné zážitky. Jedno ví o druhém často víc, než je běžné. Dochází i k dalším poměrně výjimečným situacím. Je to jistě i karma toho manžela a pro vás je to úkol, jak to vyřešit. Ještě vyšší stupeň toho, oč jde, o čem zde mluvím, je siamské dvojče. Tam už dochází dokonce k propojení konkrétnímu - tělesnému, hmotnému. Čili tam byla tak velká síla přitažlivá, až to dopadlo takhle. Většinou je to mnohem slabší. Máte-li k někomu vztah, pak se rodíte do jeho okolí, často v různých rolích, a prožíváte společnou část života. Zdaleka ne vždycky stejně jako to bylo v tom minulém životě. A pak jsou všechny ty stupně až po ta siamská dvojčata, která bývají někdy takto. Je úplně jedno, že za vším tím vlastně stojí genetika, protože genetika není vyšší než Osud, naopak, genetika je služebník Osudu. Takže nic tak hrozného. Můžete být šťastní ve svém údělu.

DOTAZ: Poděkování. Děkuji za poděkování.

DOTAZ: Mé děti nechtějí k cestování používat letadla kvůli zátěži na životní prostředí. Pro mě je to cestování a k tomu lety velká radost, kterého se nechci vzdávat. Je to špatně?

ODPOVĚĎ TP:Toť otázka - někdy ano, někdy ne. Co mluví proti leteckému cestování - zanášení spalin do vysokých vrstev atmosféry, porušování přirozených jakoby silokřivek, i když na poměrně nízké orbitě - těch 10 km není vysoko. Na druhé straně při cestování obvyklým způsobem spálíte pravděpodobně více paliva. Toť otázkou. Poučte mě někdo. Spaliny vypouštíte do přízemní části, ať už je to vlak nebo automobil, autobus. To je zase z jistého hlediska jistě mínus, protože ty spaliny se rozptýlí zčásti, jak kdy, někdy ani mnoho ne. Abyste mohli tu otázku posoudit z hlediska celkové zátěže na životní prostředí, museli byste mít všechny údaje - tedy škodlivost přítomnosti těchto látek, NOx a dalších, kysličníků v přízemní vrstvě, škodlivost spalin ve vysokých vrstvách atmosféry, spotřebu, která je tím vytvářena. Přiznám se, i když musím letět letadlem, což někdy musím, protože do Indie byste pěšky došli za 100 let, tak nemám dobrý pocit - a zároveň mám radost stejně jako vy. V těchto výškách je něco, co najdete ve vysokých horách jen, v osamění, nebo na poušti, ale běžně ne. V tom je letadlo krásné - dovoluje vám svobodně myslet. Kolem vás je sice nějakých 200, 300 lidí, 400, ale pořád to často bývá menší vliv než u té země. Tam jich jsou statisíce. Má to svůj důvod. Ostatně nejezdím dost snadno ani autem úplně - a když vezmu tuto stránku, tak mi to nečiní radost.

DOTAZ: (TP:Tak budeme číst, dobře.) Občas se dějí věci nečekané, někdy je možná dobré se o ně i trochu podělit. Je to vlastně jeden již starší krátký příběh. Byl jeden mladík a jeho máma se vzájemně velmi silným osudovým poutem. Oba měli svůj vlastní duchovní obzor a vnitřní svět, který je oba naplňoval. On byl v té době již Zezulkův, ona jej rovněž cítila, ale snad ještě nebyla zcela vnitřně rozhodnuta. Občas spolu vedli rozhovory o filosofii, smyslu existence, často vášnivě hájili svá stanoviska a jindy zase byli v krásném souladu. Prožili spolu již dřív několik mimořádných zkušeností - například náhlé uzdravení, jasnovidné vhledy a podobně. Jedna z nejsilnějších zkušeností byla tato: jsou v obývacím pokoji a debatují o filosofii "Bytí". Začíná je obklopovat něco nepopsatelného, jakási posvátná atmosféra. Stojí uprostřed místnosti proti sobě, načež se u mámy objevuje vize, v které se v místnosti ukazuje zářící, takzvané Boží oko v trojúhelníku. Syn to nevidí, ale cítí velkou přítomnost síly, která je obklopuje. Pojednou se mezi nimi stojícími objevuje rudé hořící srdce na dlaních JZ, které je jim nabízeno. Oba mají slzy v očích. Potom náhle střih, rozlehlá prázdná krajina s klikatící se cestou k nesmírné hoře se zářícím vrcholem. V dáli na cestě jsou lidé. Směrem k hoře se cesta narovnává a lidí je stále méně. Na konci cesty, u úpatí hory, otočen směrem k nim, stojí jen jeden člověk - je to JZ s rukama vztaženýma vzhůru. Pak přichází vize ohromné postavy Krista, vysoké až do nebes, stojící proti západu slunce. Děj pomalu končí. Boží oko na mě mrkne, v uvozovkách, a počíná se pomalu vzdalovat až mizí v dáli. Oba jsou ohromeni a nedostává se jim slov. Tento prožitek je oba velmi spojí a posílí. Je to už mnoho let, ale uvnitř duše pořád stejně silné. Nastaly ještě i další nečekané zkušenosti, například po prosbě nastal náhlý ústup těžké žlučníkové koliky u otce a doslova během několika vteřin, doprovázený zvláštními efekty bílého světa v auře, jednou se také objevily na bílé stěně ruce sálající energii směrem k nemocnému. Postupně se objevila celá postava - byl jste to vy. Opět nastalo rychlé zotavení. Jistý čas byl doslova bohatý na podobné zkušenosti. Zůstala po nich velká vnitřní jistota, naděje pro budoucnost. Sdílím to vlastně jen proto, aby si nikdo nezoufal a neztrácel naději. Vždyť vlastně nikdy nejsme sami.

ODPOVĚĎ TP: Ano. Děkuji za názor, snad ostatní zajímal. Jdeme dál.

DOTAZ: Můžou nadávky ovlivnit zdraví nadávajícího? I úspěšnost? Přeci je to jen negace. Ale zas bez ní - byla by rovnováha? A také prý je dobré si ulevit - d...,d... A co na které nadávám? Mluvíte někdy sprostě, používáte nadávky?

ODPOVĚĎ TP: Občas ano a pokud se týká toho - záleží na tom, jak je to myšleno. Když nadáváte s plnou silou, tak je to velmi horší, než když nadáváte bez té úplné síly. Přeji vám co nejméně nadávání. Zezulka mě učil, částečně úspěšně, vlastní terminologii, a tak místo dopr... říkal "dopihele" a tak dále.

DOTAZ: (TP:Ježíš, já jsem tady sloužil jako hrozba.) Jste jasnovidný? Totiž rodiče mi jako malé holčičce říkali, když jsem byla neposlušná, zlobivá, že to pan Pfeifer vidí. A já k vám s nimi jezdila na přednášky a od té doby jsem se vás hrozně bála a styděla, že mě budete soudit kvůli tomu, co jsem provedla. Vím, je to usměvavé, teď se tomu musím smát, ale já tomu opravdu věřila a ještě jednou věřím, tak se na vás co nejupřímněji ptám, jak je to? A také prosím o upřímnou a pravdivou odpověď. Říkají:"Pan Pfeiffer ví všechno."(TP: A tak lidi strašně toho namluví.) Že když se někdo zaměří, že si o něm může přečíst vše. Tak by mě zajímalo - co když odpovídáte na dotazy, tak můžete vidět toho člověka, který je psal? Víte o něm, jak mu je, jak žije?

ODPOVĚĎ TP: Kdybyste měla to, co předpokládáte, asi by pro vás nebylo tak důležité to, čeho se obáváte - tedy jak žije, co udělal a tak dále. Pravděpodobně tedy je ten úhel toho pohledu poněkud jiný. Mrzí mě, že ze mě udělali strašáka. Zase na druhou stranu, bylo-li to účinné, tak tedy ano. Já se vám přiznám k velkému hříchu. Byl jsem s kamarádem na dovolené a měl jsem za úkol hlídat jeho ratolesti a ono to moc nešlo, byly jak z hadích ocásku. Tak jsem se nakonec uchýlil k úskoku. Řekl jsem:"Honem na postel, všude kolem je voda a tam plavou žraloci." To byste nevěřili, jak to fungovalo. Dneska se za to stydím. Ale fungovalo to. Usnuli zcela předpisově. No, pokud vím, se ani nepočůrali. Takže ano, strašák Pfeiffer. Ale s tím já nemám nic společného. Já jsem v tom nevinně. Je otázka, co všechno by člověk mohl vědět. Jednou zjistíte, z jistého pohledu,že toho tak moc není. Všechno je. A tak, jak jsem řekl, je to jiný pohled.

DOTAZ: Chcete říci, že i anděl se vrací do myši, srnky a musí být zabit? Vysoký duchovní člověk, vegetarián se vrací do mravence? Děkuji předem za odpověď.

ODPOVĚĎ TP: Ne, vysoký duchovní člověku, nemusíte se obávat. Pokud nevraždíte mravence, srnky ani ostatní tvory, tak nebude důvod se vracet do zabíjených ostatních tvorů. No, i anděl je každý trochu jiný. Ještě nebyla zrušena dvojnost, a tak, jak jste si jistě mohli přečíst někde, každý je na něco jiného. Já nevím - Michael, Gabriel a další, ale jsou to spíše archetypy, víte. Takže nechci říct, že i anděl se vrací do myši a srnky a nechci také říct, že to tak nemůže být, pokud anděl udělá chybu. Chybu může udělat i anděl, kdokoliv. Takže - necháme to otevřené. Rozhodne "On".

DOTAZ: Modlím se k Bohu a vyjadřuji svoje přání. On je pro mě nejvyšší a jedinečný. Vyrostla jsem pod vlivem křesťanské víry, a proto nevím, jestli se mám modlit také k Ježíšovi, k matce Marii nebo svoje bytí odevzdat do jeho rukou.

ODPOVĚĎ TP: To musíte každý podle svého poznání. Váš příspěvek vyjadřuje rovinu úvahy. Samozřejmě, že docela úplně všichni odevzdáváme svoje bytí do rukou nejvyššího, a to i když jsme ateisté, i když popíráme Boha nebo děláme cokoliv jiného. To je na tom to krásné. Je to, co je, a ne to, co si myslíte, že je. Člověk netvoří realitu světa, člověk ji žije v malé části. Kdykoliv se modlíte nebo prosíte, pak je důležité to uvnitř, čili s jakým zámyslem, s jakým nadšením, s jakým směrem a také proč. Mnoho lidí se modlí kvůli sobě. To je jistě také nutné, ale nesmí to být převaha. To byste potom byli jenom jako žebráci a ta vaše ruka by byla pořád natažená a říkala:"Dej, dej, dej, musíš dát" a to by jistě nebylo správné tam, kde můžete řadu z těch věcí zařídit sami. Modlitba je velmi majestátní věc a má být užívána s rozumem, zejména tam, kde sami nestačíme, zejména tam, kde třeba nejsme schopni něco ovlivnit - u druhých či jinak. Přesto vidíme snahy zneužívat duchovno a náboženství pro osobní prospěch. Čili budu u toho Ježíše, abych to s ním měl dobré a abych něco dostal - peníze, úspěch, zdraví, cokoliv dalšího. Jenomže tohle není obchodní vztah. On je vaší částí a vy jeho. Dost těžko se můžete vzájemně "ovekslovat", s prominutím, když využiju tohoto výrazu. Čili má to být jednota - jednota vědomí Božího a jednota vědomí bytostného, které se pokouší sjednocovat s tím vědomím nejvyšším, aniž by položila sebe sama ve smyslu zrušení. Bůh vás nechce mít jako nemyslící poslušné stroje. Chce vás mít aktivní, moudré pracující, rozvíjející, posilující, pomáhající a tak dále. Stejně jako princip lásky, který je vlastně Jím, protože je vším. Co je to láska? To je sjednocování. Když něco milujete, tak se tomu přibližujete. A když něco milujete nekonečně, tak jste tím vším. Potom lze říci, že ten konečný stav je nejvyšší formou lásky. Není nic, co bylo mezi vámi a čímkoliv, co zde je - od atomu, bytost, vesmír, planetu, vesmíry... cokoliv. Proto možná ten předchozí příspěvek o té vizi s tou obrovskou horou se světlem na povrchu, kde stojí Zezulka a má ruce vztažené takto, asi má hluboký symbolický význam. Vy tu nejste od toho, abyste kritizovala nějakou víru - křesťanskou nebo jinou. Na druhou stranu nejste od toho, abyste opakovala po každém, co on tvrdí a říká. A teď najít tu správnou rovinu, aby to nebylo kverulanství a aby to vedlo k vyšší moudrosti. Chyba je všudypřítomná kdekoliv, to mějte na paměti. Ty způsoby vzývání jsou velmi často zpočátku více zástupné, později se přesouvají do vzývání životem. Je-li něco vším, asi mu tak moc nezáleží na tom, jestli říkáte čtyřistakrát po sobě:"Jsi nejvyšší a úžasný." Asi pro něj bude důležitější, jestli v tom, co je i On, vytvoříte nějaké nadlehčení, něco, něčemu pomůžete, něco vytvoříte. K větší slávě Boží? Žádná větší sláva Boží být nemůže. Bůh je vším. tedy i vší slávou. Nemůžete přidat ani kamínek na tu horu, rozumíte? Takže zpočátku je to obdiv dítěte k rodiči, později stále kompletnější spojování se. Duchovní cesta je v podstatě sjednocování se s touto boží podobou. Vždyť z Boha jsme vzešli a do Boha se vracíme.

DOTAZ: Co mám dělat, když se má energie odvíjí od toho, jací jsou na mne druzí, zvláště pak rodina? Jak dosáhnout toho, aby mou energii to neovlivňovalo? Pamatuji si, před rokem jsem byla hodně více unavená, a tak je to stejně úměrné tomu, jací na mě byli. Teď je to lepší, ale má energie nestačí k tomu, abych žila. Takhle přežívám. Říkám si, jak jim to vysvětlit, aby uvěřili? Nebo případně, kdo by jim to měl říci, koho uznávají?

ODPOVĚĎ TP: Aha, nějakého strejdu, který bude... to máte jako s pubescenty - s pubescentem se nedomluvíte. Tedy pokud jste rodič a starší generace. Pokud ale jeho kamarád řekne:" No prosím tě, co to děláš, vždyť je to nemožný," tak se změní na obrtlíku a všechno je jinak, přestože mu radí naprosto nevyzrálá osobnost. Podívejte, tyto, řekněmež, stavy zase vyjadřují tu mnohost možného. Tak, jak jste se učili, znovu to zopakuji, zaujímat své prostory, učili jste se přijímat energii, abyste mohli žít - z potravy, ze vzduchu, z okolí - tak i v této oblasti existují jisté věci k dořešení. Proč jeden je nesmáčivý? A proč druhý je vláčen jak třtina názory druhého nebo stavy druhých? Čili i v tom je úkol pro vás - musíte se naučit vytrvat, připustit rozumnou míru, protože ten, kdo to potlačí, je robot a ten, kdo se nechá vláčet, je pošetilec. Vy jste se naučili vnímat - třeba v tomto dotazu - že váš konkrétní stav je spojen s nějakým faktem, třeba s chováním té rodiny. A to docela není pravda. Je to zejména proto, že tuto věc neřešíte správně. V konečném důsledku to, jak se kdo chová, je jeho odpovědnost a měli bychom čím dál tím více umět se tomuto vzdálit. Je to ostatně, je-li to špatné, více jeho chyba než vaše. Tak si prostě řekněte:" No, tak si to myslí nebo to říká, tak ať si to říká." Případně:"Jestli se mu nelíbím, ať mi vleze... tady. Tam je kupodivu dost místa. Vyzkoušela to už i Káča v nějaké pohádce. Sice se musela držet pevně, ale nakonec byla úspěšná. Takže se snažte, abyste nemuseli Káču užívat příliš často, tedy ta záda, no a snažte se, abyste to nepřehnali - to jde velmi snadno. Na jedné straně jsou ti "jasoni" od já-ství: mně nikdo nic nebude povídat, mě to nezajímá - na druhé straně jsou ty poněkud citlivější osobnosti, někdy až moc. Takže znovu - je to jeden z úkolů života. Jakmile vytvoříte ustálenou představu, že jsou důvodem, no, nemusí to být vždycky pravda, může to být role, kterou jste si přisoudili, někdy to být pravda ale může, samozřejmě. A proto v těchto dotazech se vždycky těžko odpovídá, protože ta nekonečná pestrost života nedovoluje mi to vysvětlení téměř nikdy. Takže je to vlastně spíš dotaz na vás - promyslel nebo promyslela jste všechno, co se s tím váže? Podívala jste se na sebe i na ně jako vnější pozorovatel? Přemýšlel jste nebo přemýšlela jste o tom, čím tuto situaci případně posilujete či neposilujete? A či a jak ji nejlépe řešit? No, je to těžko, zvláště u sebe, ale když se chce, tak je to počátek. Ne, že by to bylo hned, ono to chvilku potrvá. Budiž vám útěchou, že na svých cestách jsem se setkal, dokonce v místě, kde žil, s jistým rišiem - to bylo několik nejvýznamnějších bytostí zrozených na světě, duchovních osobností - a tenhle riši jménem Vasišta proslul tím, že i když byl riši, tak byl vzteklý "až na půdu". A přesto byl riši. Tak i vy máte svůj problém a ten problém budete řešit, stejně jako Vasišta, a bude to jistě v pořádku. Hodně štěstí. A to už je pro dnešek všechno, máme už čas. Takže za chvíli, za hodinku, náš společný duchovní obřad. Na shledanou. Těším se.