Je čas, tak se do toho dáme. Budu jako vždy předkládat tak, jak jsem byl učen, jak to mám vryto po těch letech, no a vy sami si uděláte vlastní názor, stejně jako jsem si ho kdysi dělal sám. Tak. Takže oznámení napřed. Říp - do začátku akce budou pouze dvě přednášky pro veřejnost. Pokud máte zájem, můžete se přihlásit do autobusu zde u stolku. To je tam. Takže kdo by z vás uvažoval o tom, že využije tu přímou autobusovou linku na Říp z Prahy, tak může. Dobře. Pokud možno včas, protože ty autobusy se musí zajistit a objednat a tím pádem to není tak, že si 28. vzpomeneme a můžeme vyrazit. Tak na to, prosím, myslete. Tak.

DOTAZ: Takže. To je asi nějaká zpověď trošku. Vždycky jsem si myslela, že jsem hodná holka a že to tak má být. Hodná holka měla problém s autoritami. Když se ale ptáte do sálu, jestli je tam někdo dokonalý, svrbí mě ruka a mám co dělat, abych ji jako vtip nezvedla. (TP: To je škoda.) Ale hodná holka si to nedovolí. Vlastně by ale chtěla vědět, co by to udělalo.

ODPOVĚĎ TP: No, to je jednoduché. Vzápětí bysme vás pozlatili, vrhli tady do nějaké prosklené skříně a ukazovali. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Nedávno jsem viděla tričko s nápisem na prsou "Hodná už jsem byla." Chce se mi u toho smát a nebrat to tak vážně. Hodná holka si to ale nedovolí. Mám v sobě i dost ohýnku. Někdy je pusa rychlejší než hlava a řekne něco nevhodného, a pak mě to moc, moc mrzí a chce se mi i brečet. Nechci nikomu ubližovat. Bohužel se mi to stává nejčastěji u osob, na kterých mi nejvíce záleží. Zpanikařím a nevím, co plácám. Napadá vás, co bych k tomu měla slyšet?

ODPOVĚĎ TP: No, ano. Jste dokonalá, zůstaňte tak. No a vidíte. To jsou ty cesty osudu. Zrovna je to tak den, co jsem o vás přemýšlel, a přesně v tomhle duchu. Viděl jsem vlastně tu náturu, která se vytvořila buďto v minulém životě nebo v tomto, výchova, rodiče, cokoliv. No, teď s tím pracujete - jako my všichni. Slovo diplomacie se nerodí jen tak snadno. Většinou přichází po mnoha a mnoha špatných zkušenostech, kdy člověk často bez kontroly a přemýšlení, co způsobí svým výrokem třeba, protože v té chvíli cítí to puzení, no tak holt to jde ven, a pak přijdou ty, no, znáte to? Pak se najednou na sebe naštvete, a teď už to není jaksi publikovatelné. Tak si přidejte něco sami za sebe ze svého slovníčku, tedy já a teďka..., protože si naráz uvědomíte tu situaci, kterou jste předtím nevnímali, a teď se vám najednou otevře. A to je dobře, protože mnohým se neotevře ještě. Otevře se později. Mimo jiné to souvisí také s vyspíváním v konkrétním životě. Vrcholem nediplomacie je co? Nevíte? To jste nebyli rodiče a mladí? No přece puberta. To je vrchol nediplomacie, protože ten člověk chvíli neví, co se sebou. No a pak to pokračuje mírnějším, často ještě daleko za 30., 40. rok. A jak přibývá zkušeností, u každého jinak. No, často v tom mládí se domníváte, že pravda nadevše. Přece byste něco neudělali. No, ona je to pravda. Ale ono je pravda a pravda. A to je druhá polovina té pravdy, víte. Čili bude tu pravda třeba o tom, že máte před sebou týden života. No tak je to pravda. A teď vám to někdo vpálí. Nepočítejte s tím, že se dožijete příštího týdne, udělejte si poslední věci a tak dále. No, to by šlo říct i jinak, co říkáte? Bez toho: "Za týden tu nebudete." Ale třeba tak, že člověk má mít pořádek ve svých věcech a že to třeba není ještě aktuální, ale že by se přece jenom měl připravit a že kdyby člověk byl v takové situaci, že by to určitě udělal, protože mu budou potom i další vděční z té rodiny - třeba nějak tak. No, a taky jak u koho. Někdy vůbec ne, že. Někdy je možná lepší, když to spadne do toho méně organizovaného stavu, ale utrpení nevznikne, protože utrpení je faktum a našim jedním z hlavních životních cílů je nebýt příčinou tedy zla - jak to jen dokážeme v těch životech a ono to v podstatě tak je. Dalo by si říci, že člověk v těch prvotních zrodech, a to i když je dospělec a je mu 80, tak se spíš podobá dítěti, protože ještě pořád jaksi mu schází strašně moc toho portfolia. A on to nemyslí zle, není zlý, ale prostě na to nemá - doslova. Jsou lidé, kteří prožijí celý život v sebežerném prožívání svých vlastních stavů, pocitů, potřeb a moc se nezamýšlí o tom, co je kolem. V podstatě je jejich ego tak zahltí, že ještě to neuslyší prostě. Taky je to v pořádku, je to stav, je to vývoj. No, a pak jsou zase ti druzí, že jo, kteří někam došli, kdo to ví, kdopak z vás mi odpoví. A zas je to jiné. A taky to není úplně snadné, protože z tohoto pohledu vypadá svět zase jinak a doléhá na vás jinak. No a pak se musíte naučit té diplomacii - aspoň trochu, no. Čili to není o tom manipulovat nebo užívat nepravdu proto, abych někoho dostal tam, kam ho nechci nebo chci, ale je to o obecné míře přirozeného projevu dobra, moudrosti. V dnešní době je tento pól poněkud oslaben, jako už mnohokrát v dějinách, no. Zkuste takovému řádnému egoistovi vysvětlit, že by se měl v něčem umírnit, že by měl myslet na druhé s láskou a prospěchem při zachování vlastních potřeb. To je důležité říct, že má hledat tu rovnováhu. Zkuste to vysvětlit někomu, kdo má pocit, že má moc, sílu, prostředky, je silnější než jeho údajný protivník nebo spoluhráč. No, tak i to zase u té části lidí způsobí určité druhy chování. No, na druhou stranu je tady řád, nejvyšší řád a vy nemusíte mít nejmenší starost, že by cokoliv zůstalo neřízeno. Vše je zpracováno, využito, a tak i dobro i to zlo, protože působí na ty lidi a mění je těmi prožitky tak, aby nemuseli prožívat taková místa v osudu, která se jim třeba teď nelíbí. No, vždycky si řekněme: "Jak to, že u někoho je to tak a u jiného tak. Je to diametrálně odlišné." Tam, kde jeden prochází tanečním krokem, druhý bojuje o každý den. Teď nemyslím zdravotně, ale myslím vůbec životně. A to nám něco říká ta rozdílnost osudů. Samozřejmě můžeme věřit, že osud je náhoda, že je to soubor našich rozhodnutí, našich daností, zrodili jsme se zde, není v tom žádná zákonitost. No, podobá se to člověku, který dělá fyziku a tvrdí je zákonitosti neexistují, protože je nechce vidět. Je to fyzik, ale nechce poznávat přírodní zákony, protože nevěří, že jsou. No tak je taky nepoznává, že. Jak by je mohl poznávat. A tak je to i v téhle oblasti. Zákony dění, duchovní zákony a tak dále jsou stejně reálné jako všechny ostatní zákony, mají stejnou cenu a stejný rozvoj. A já si čtu dotazy. A teď mi to došlo. Omlouvám se Lucie, že nevyužívám vašich laskavých služeb. Děkuji. (… protože přeci jenom ještě to není úplně v pořádku ten zrak.) Tak. Čili svým způsobem tedy zase záleží na tom, na koho narazíte ve svém životním způsobu. Někdy narazíte na někoho, kdo není schopen vás rozdýchat. To je ta nejhorší varianta, protože se začíná rozvíjet ta animozita, ta prostě nepřízeň. Jiný zase vás rozdejchá snadno a řekne si: "No jo, to je ta." A je to, no. Ono zkušenost nás učí, že ať co kde plknem, nakonec to vždy stejně se neztratí, no. A svým způsobem se tedy těším na dobu, kdy se ta ruka zvedne. Děkuju. Pojďme dál. Co tam je? PANÍ LUCIE: Nečíst nahlas. TP: Aha, nečíst nahlas. Tak dejte mi to, Lucie. Vidíte, jak ten pán Bůh má smysl pro humor? No, nečíst nahlas. Toho jsou dvě strany. Děkuju. No, ale to není na přednášku. Tak to až po přednášce. Tak, já sáhnu do kouzelné babiččiny krabičky a dám vám další. Jedno je ale jisté, že těmi postoji a slovy můžeme způsobit větší zla, než si umíme představit, protože tu situaci jakoby nastavíme do nějakého směru. A jelikož se nenacházíme mezi anděly, ale mezi lidmi, tak lidé jsou často velmi chytlaví na nějaký vyslovený názor, aniž by si ho sami osobně prověřili, promysleli, zhodnotili a pak přijali. Čili to může znamenat i určité vlastně rozevírání třeba vztahu v kolektivu nebo jinak, no - s důsledky, které můžou být zcela sáhodlouhé, protože ty vystřelené jaksi myšlenky mají svůj život. Třeba někoho křivě obviní. A jaký to má průběh? No tak to zazní, zazní ta obrana. No a co udělá člověk? Jen málokdy to má možnost zhodnotit, nemá dost údajů, anebo i když má, tak. No tak si řekne: "No možná, snad." i když tam bude třeba zcela nevinná, a ten člověk může být poškozen jenom tím falešným obviněním nebo soudem. No, ale bylo, jest a bude. Když křižovali Ježíše, tak to bylo proto, že napřed ti, kteří to vědomě udělali, protože se ho potřebovali zbavit, tak museli získat mezi lidem podporu, a tedy museli vypustit určité typy myšlenek - ten lid si to začal předávat jako šeptandu nebo jako zprávu, aby nakonec při tom úspěšném ovlivnění římské moci, která byla zneužita, ten dav vlastních na tom náměstí řval: "Ukřižuj, ukřižuj." No tak tady to bylo jasné. Tady ti, kteří to chtěli, to udělali cíleně, ale pak už je to jedno, protože to nebyla pravda. Ten člověk se ničím neprovinil, ale ti ostatní už si to předávali. A tam už je to z tohohle ranku. Tak pojďme dál.

DOTAZ: Jsem velice ráda, že jste. Pomáháte mi již několik let. Říkám si, že vy jako technicky zaměřený člověk byste nemohl vykládat nesmysly. Nevím, jak vyjádřit, ale je spousta sluníčkářů, kteří říkají také to, co vy, že život není jen teď a tady, ale u nich jsem se skeptická. Vás považuji za normálního člověka nosícího venku obuv a podobně. TP: To je pro mě čest. Děkuji. PANÍ LUCIE: Paní děkuje za Vaši práci.

ODPOVĚĎ TP: Je pravdou, že musím samozřejmě toho racionálního člověka hlídat. Je ale také pravdou, že mě osobně poněkud ohromil osud, když jsem potkal toho Zezulku, no tak v té době sice v tom undergroundu nebo v tom podprahu byly ty duchovní jaksi názory a směry, a on byl tak úplně jiný. Čili ta výuka se netýkala toho, že se opakovala naučená klišé. Někdy to připomíná Rudé právo, víte. I v tom jaksi ezo směru. A je to někdy velká legrace. Takže nevím, já to nechci soudit. To bych si nedovolil. Ale to Rudé právo mi to trochu připomíná, protože když se naučíte příslušné množství správných slov a větných spojení, no tak jste king. A jelikož lidé jsou zvyklí na to, no tak to přijímají. A teďka já přijdu k tomu Zezulkovi, čekám tak trochu něco takového a ono nic. On je naprosto reálný, on není ulítlý, no. A to mě taky usnadilo tu cestu k němu, protože všechno vysvětloval, vše se snažil nějakým způsobem dát do souvislostí a nebyl to soubor výkřiků a tvrzení o tom, jestli andělé mají křídla šedá nebo bílá a tak dále. Ono se například velmi krásně píše o Ježíšovi, víte. Kdo tam byl, že. Teď už nikdo. No tak můžete psát, co Vás napadne. Já vím, že jste inspirováni, mnohdy ano, ale - a tak dále. Čili v tom duchovním světě je i brak v té literatuře a je to z části vědomý brak. To dělají ti podnikatelé, kteří se snaží tuto oblast využívat nějakým způsobem. Pak je tam duchovní brak lidí v dobrých víře nesoudných. To je další oblast a pak je tam to cenné, no. Jako vždy. V nějaké míře to naleznete třeba i ve vědě, představte si, no. To není jenom oblast ezo, ezo, I když v té vědě jsou mechanismy zase nastaveny jinak. Takže vzhůru, přátelé, snažte se. A někdy mi vyčítali, že jsem příliš reálný a že tady jaksi. A ona ta duchovnost není skrytá, ale ona je jaksi v té hloubce. Toho Zezulku byste na ulici nepoznali. To nebyl žádný "master" borec, který se obléká do županu, do vysoké čepice, do šarlatového hávu, on byl úplně normální. A přitom, když jste se chtěli přiblížit, tak bez toho, že byste to vytvořili uměle, tak jste objevili zázrak, doslova. Ale zázrak, který nekřičí, který je tak hluboký. Vlastností člověka je na těch nižších jaksi rovinách jakoby zjednodušovat, hledat ta řešení, která se zdají být výhodná a tak dále. On se s tím taky trochu setkával, ale spíš nepřímo - z části trošku na svých přednáškách v Unitárii. Bylo jich málo, ale byly, než zasáhl církevní komisař, a bratru, který vedl Unitárii, ten musel na kobereček a dostal vynadáno za Zezulku. A potom i při akcích, které pořádal PEL, taky nějaké dvě přednášky nebo tak. No tak tam to už zaznělo docela naplno ty ezořeči z toho publika, no. A já si jen vyčítám, že jsem tenkrát nevstal a nezařval jsem: "Držte...(Víte co.)" Ten člověk se tam postavil a pět minut mluvil o tom, co on dělá a že už to má v patentovým řízení, a jak je úžasný, a snažil se vlastně jen Zezulkovi sebrat čas. No, tak to si vyčítám. Byl jsem mladej a hloupej, no. Pak to byly přirozené věci. Ti lidé měli svůj život, svůj směr, svoje informace, svoje vzdělání, ať už to byl Weinfurter a další z té první republiky a později. A teď se tu objeví Zezulka a oni to konfrontují s tím, co znají, co je jim blízké, co přijali. A teď je tu Zezulka, který něco mluví, že jo, a mluví něco taky jinak. No tak samozřejmě se to snaží nějak ujasnit, vytvořit. No, a bylo to vlastně i u části žáků, kdy v podstatě nepřicházeli tak úplně jako čistý list a někdy výjimečně to byl až skoro ideový boj. Oni místo, aby pochopili na základě pravdy, to by museli vypracovat, co mají před sebou a že tři čtvrtě světa by kleklo na kolena a poslouchalo každé slovo, tak začli si srovnávat to svoje, no. To svoje, nic proti ničemu, úplně klidně. Ale když mám zdroj, který je tak cenný, je škoda si na tu stanici naladit ještě čtyři další. No tak nějak tak. Děkuju.

DOTAZ: Jak najít smysl života, když mám pocit, že se vše vytratilo, že nic nemá cenu - ani jeden den. Ničí mě ty myšlenky. Najednou se prostě objevily a jsou tu, a nevím, jak je odehnat. Prostě si v mé hlavě vězí.

ODPOVĚĎ TP: Hm, vykoření, někdy. Někdy i na základě dalších reálií. Tak začneme jako vždycky. Přicházíme z nějakého historického směru, z nějakých životních tedy zkušeností, které nemusí být vždycky jen dobré. Pak jsou tu zkušenosti tohoto života, to, co na nás působí. Pak jsou tu vlivy vnější, které jsou někdy velmi silné a vy v současnosti v posledních měsících a letech můžete zažívat extrémně tedy hutné vlivy, které vás můžou vést k pocitu nicoty, nesmyslnosti, k někdy až suicidálním myšlenkám, že nic nemá cenu a tak dále. A koneckonců i tady můžeme spatřovat část těch náhlých hnutí mysli, kdy člověk vyvede nějakou šílenost - ale nejenom zde, no. Takže, co se dá dělat? V první řadě hibernovat. Prostě žiju, žiju to, co mám, stojí to za drek, prší a je zima, no. Naděje je vždycky, ale že bych ji viděl za týden, to nevidím, no. S tím se nedá bojovat jinak než určitým nadhledem, tedy moudrostí. Není snad člověka, který by se pohyboval jen v tom sluníčku, i když byste byli sluníčkáři, tak můžete zářit od rána do večera, ale nebude to docela pravé. Vy se přesvědčíte, že to tak je, ale nebude to úplně pravda. Čili duševní rovnováha, ta se projevuje v nejrůznějších podmínkách. Ještě pořád váš život v této chvíli není zcela hoden sluníčka nebo ne zcela, postrádá sluníčko. Ještě pořád nezažíváte ty nejhorší hrůzy, které se v lidské společnosti odvíjí, ještě pořád máte nějakou šanci. Dojeli jste sem na přednášku, pravděpodobně vcelku v pohodlí, minimálně na svých nohou - i to je dar. Taky jste nemuseli přijít po svých či jinak. No, a máte cokoliv chcete. Můžete se věnovat všemu. Můžete rozvíjet kteroukoliv z dovedností věd, umění, filosofií. Já vím. Máte třeba špatné podmínky, hádáte se s manželkou, s dětmi nebo s manželem. No, i to patří k životu. Takže počkat, až se to uklidní. Kdyby to vedlo k těžkým neřešitelným stavům, pak je všechno dobré, co pomůže. Patří sem to, co se těžko shání čili hluboká hypnóza, ale také tedy psychoterapie nebo terapie jiná. Představit si ty hlubiny, do kterých člověk může spadnout. Ne každý může, protože se mu to v životě třeba nestalo, ale je to naprosto reálné, je to hmatatelné, je to jako kámen na hrudi. Ano, ale i to se musí zvládnout. Jinak to nejde. Když to nezvládnete, stejně nic nezískáte. Přijde jen další a další pokračování a často za stále horších podmínek. Osud má za cíl vás to naučit, no. Nevím, jak vy. Možná, že smyslem života není být šťasten, víte? Spíš, aby byli šťastní ti kolem, ale taky se to vždycky nedaří. Čili někdy předpokládáme, že prostě máme právo a že to tak musí být. Nic nemusí být. Věci budou tak, jak jsou. Žijem to, co máme, co máme k dispozici. Někdy je to hostina, jindy hlad. No, tak žijem. Tak vás tu vítám. Pojďme dál.

DOTAZ: Vážený pane učiteli, moc děkuji za krásný koncert vám i týmu. Mohli bychom opět vyslat tón vesmíru? (TP: Mohli bysme opět?) PANÍ LUCIE: Vyslat tón vesmíru?

ODPOVĚĎ TP: No to můžeme na příštím koncertu. Kdy to je, Haničko? Někdy v květnu bude koncert, tak se připravíme, budete doma cvičit a až to bude tady, tak vám to půjde úplně nádherně. Tak.

DOTAZ: Smutné RUR již začíná. Dnes jsem četla článek na toto téma. Je možné nějak tomu předejít? Robot podpořil člověka, aby spáchal sebevraždu. Stalo se to v Belgii. Byl to otec dvou dětí. Je to smutné. Lidi píší, že se to děje dennodenně, ale neví, jak toto bude pokračovat. Upřímně mám z toho hodně špatný pocit. To to znamená, že nemá srdce. Jak by někdo, kdo má srdce mohl říct někomu, ať se zabije na protest kvůli ekologii? Je to absolutní. Lidé píší, že se to děje denně. Ano, denně potkáváme toxické lidi, kteří druhé strhávají, ale to že si je tvoříme a radujeme se z toho, a že i sebe si děláme roboty - mikročipy atd. - je věc druhá. Šíleně mě to děsí, byť vím, že svým strachem nikomu nepomohu.

ODPOVĚĎ TP: Takže. V podstatě, jaká je úloha toho robota? V podstatě to, že vám někdo může říct "zab se", to je normální. Takových je moc. Ale ten robot vlastně pracuje tak, že se ze všech těch kontaktů vlastně učí a může tedy nakonec zprostředkovat různé typy myšlenek různým lidem v širokém měřítku. Já vím, záleží na zadání, na všem ostatním, ale na druhou stranu trochu to připomíná toho Čapka. Vemte to jinak. Ještě nikdy jsme nebyli tak chytří, ještě nikdy jsme nevěděli tolik o světě, genomu, o počasí. Ještě nikdy jsme ho nedokázali tak krásně předpovídat jako dnes. Ještě nikdy jsme neuměli strašně moc věcí. Je toho strašně moc. Ta naše agenda je nesmírně široká. A ještě nikdy jsme nebyli blíže sebezničení. Takže, v čem je problém? Problém je v tom, že když se člověk vzdálí podstatě lidství, tak to s ním začne jít z kopce. Začne vytvářet a vynalézat věci, které ve skutečnosti nepotřebuje, nebo mu škodí, a které se mohou zvrhnout. Algoritmy, které jsou použity při těchto tedy nástrojích mají dalekosáhlejší důsledky, než si dnes většina z Vás umí představit. Nepřináleží mi teď o tom mluvit, ale stejně jako je tu dobro, je tu i opak. I lidé jsou dobří a zlí a všechno mezitím, a v této fázi se ten algoritmus učí. Základní zákony robotiky Isaaca jsou moc hezká věc. To byste ale tu robotiku museli ovládat. Je naprosto zákonité, kam ten vývoj půjde. Nemusíte mít ani vysokou školu ani odborník programování. Je to zákonité. To prostředí má další zásadní zvláštní vlastnost, nemá většinou brzdné mechanismy. A i ty, které se jakoby vytváří, nejsou zcela bezpečné. Tedy když vy ve svých životech vyspíváte, učíte se, měníte se, rozvíjíte se a konáte, tak jste zároveň v nějakém prostředí společnosti, které na vás dohlíží, která se stará, abyste měli odpovědnost. Když někoho zastřelíte, tak vás zavřou a tak dále a tak dále. V této fázi toho vývoje to zde platí jen velmi omezeně, prakticky vůbec ne. Ten vývoj je tak překotný, protože ty závislosti digitální jdou velmi, velmi rychle dopředu. Vzpomínám na dobu, kdy se vyvíjely první nástroje, které se měly samy učit nebo první nástroje, které a tak dále, no. Takže to jsem zažil jako pamětník digitální éry. No, dnes jsme někde jinde, ale ten vývoj jde exponenciálně, protože vývoj dnes nemusí řešit jen lidé, ale také tato logika. Stejně jako se ty původní modely toho vývoje učily a říkaly nám docela zajímavé věci, jestli jsme měli nebo neměli dost času, vývojového času na to, abysme tu stáli. Tak nás upozorňovaly na to, že tu existuje ještě zřejmě nějaký hráč, faktor, který v tom vývoji působí, protože je až neuvěřitelně cílený. Když spočítáte hazardní stavy, které jsou reálné, pak se nedostanete ani k myši. A jste tady, no. Čili nějak tak. Samozřejmě, že z toho mají obavy všichni. A druhá vlastnost to je, že někdy, když neví, tak si fabuluje, bájí. To znamená, že v těch zdrojích naleznete vlastně pravdu stoprocentní, naleznete i něco, co není založeno tak docela na důkazech, na pravdě. Ale jde to ještě mnohem dál. Jde to až do duchovních oblastí. O tom se ještě mnoho nediskutuje. Budete muset ještě pár měsíců a let počkat, než se to dozvíte, no. A tak se tu může objevit jakoby nové náboženství, nová kvazi kultura, která ale nevychází tak docela jen z člověka. To byl start. A pak to pokračuje dál. Nevím, jestli mi chápete. No a teď všechno záleží na tom, jestli ten Čapek měl pravdu. Kvantové procesory jsou na světě. Jsou už dosažitelné. To je to, o čem mluvil. Pak ale ještě druhá polovina. Nestačí mít pouze procesor, ale musíte mít i program, který ten procesor zpracovává, tedy tu inteligenci. No, a pak samozřejmě k tomu periferie. Když máte miliardu operací za tisícinu vteřiny, no tak - nebo ještě víc - no tak to už vyžaduje... Co s tím? No. Takže tolik k tomuto tématu. Zvláštní je, že čím více se ponořujeme do destrukce svého vlastního domu, tedy Země, života - a já nechci Green Deal v této podobě a nechci tyto nesmysly - tak čím více se ponořujeme do tohoto stavu, kdy zapomínáme na to, co všechno máme, protože to vyplývá i z prázdnoty, která je prázdnotou rozumu. Rozum je stejně důležitý jako emoční myšlení, ale když převáží, tak je tam prázdno. A ten rozum přestane chápat tu obrovskou oblast toho, kam vědomí směřuje. Čili on se jakoby uzavře a začne v té bublině tvořit, ale zcela pomine to království ducha. Já vím, asi mi nerozumíte, když řeknu pravdu. To zní až moc, nevím, ale je to prostě reálná věc, je to přirozené pokračování, jako když jste začali jaksi odlévat litinu, a pak jste se učili počítat konstrukce a mnoho dalších, a bylo to naprosto logické. Tak ve vývoji života je naprosto logické, když přes věci hmoty nakonec vaše vědomí směřuje k tomu, co je nekonečné. To, co je oblastí rozumu, nikdy nemůže tyto oblasti pochopit zcela, pokud bude jen rozum. Musí to být rovnováha těch dvou prvků. No, ale zase není to jednosměrná silnice. Vidíte řadu experimentů, pokusů - CERN, dalších - a zde se člověk dostává na hranici té hmotné oblasti, té racionální oblasti a otevírá další a další sklípky této stavby. Ale vidíte, že je to vcelku málo. Koneckonců i dynamika změn názorů v současné fyzice vám ukazuje, že si úplně jistí nejsme, no. Věci, o kterých mluvil Tesla před stoletím téměř, se dneska nazvou jinak a už je to v pořádku. To je další poučení v té politice, přátelé. Když něco potřebujete, tak to nazvěte správným slovem, a už je to v pořádku. To je taky vliv lidské společnosti. Nemusíte to vyjadřovat, ale musí to být bezkonfliktní. Tak, pojďme dál.

DOTAZ: To, že jsou minulé životy běžně lidem nedostupné, je proto, aby se dál lidstvo vůbec rozmnožovalo? TP: Aby se co lidstvo? PANÍ LUCIE: Rozmnožovalo. TP: A to ani tak ne. PANÍ LUCIE: Jak by si každý rozmyslel, do koho se zamiluje, anebo to radši v zárodku utne, zda vůbec splní potomstvo, když by věděl, kdo se mu narodí.

ODPOVĚĎ TP: Takže to bych rozdělil. To, aby to fungovalo, tak to je zvláštní stav. Říká se tomu zamilovanost. A ten stav způsobuje, že nevidíte toho příšerného chlapa nebo naopak, a uděláte všechno pro to, abyste byli spolu, no. Pokud se týká tedy... Jak byl ten začátek té otázky? PANÍ LUCIE: To, že jsou minulé životy běžně lidem nedostupné. POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI TP: Děkuju, děkuju. Takže ten hlavní důvod je v tom, že váš životní děj neboli osud má hluboký smysl, abyste prožívali jednotlivé události čistě, aby na vás dopadaly, abyste je prožívali a abyste z toho prožitku se měnili. Vaše hluboké vědomí neboli podvědomí se tak docela nedá ovlivnit něčím rozumovým. Vy budete číst moudré knihy, budete poslouchat nějaká kázání nebo něco, ale ve vás to neudělá nic, protože to je pořád stejně, jenom na povrchu se to naučíte, budete to drmolit a budete často uctíváni jako velcí zřeci, ale kdepak. Čili v běžném životě je to hloubka emočního přístupu, která způsobuje to otevření hluboké roviny nebo aktivní cesta, to už jsou potom oblasti meditací a jinak. A je to pravda. (Hezký. Teď už to přitvrzuje. Omluva posluchačky. TP: To dělají běžně.) Takže. Vy prostě často do určitých stupňů svých vývojů nesmíte vědět, co jste žili a tak dále. Pakliže jste v úrovni, kdy vás to neovlivní a jste natolik moudří a pokorní, pak se to dozvíte - bez výjimky. Čili, aby se nepokazil ten proces, nesmíte vědět nebo jen z části. Většinou, když se dozvíte nějaké ty zprávy, tak to není úplně komplexní. Řeknou vám: "Vy jste před pěti životy nebo v minulém životě jste provedli třeba to a to," ale úplný logický a ucelený vhled do toho procesu, toho děje to většinou není. Je to tak dobře. Někdy budete pátrat po svých minulých životech a bude to v tom případě magie, protože pokud to nepřijde přirozeně a uplatníte svoji vůli, svoje chtění, že to chcete: "Já to chci vědět, tak v tom okamžiku se odstraní pojistky té přirozenosti a vy se to třeba i dozvíte a ono vás to poškodí. Když třeba se vydáte cestou rychlého dechu, tak to, co prožíváte, není něco jako, to je realita a vaše životy nebyly vždycky lehké - vlastně skoro většinou ne. Vždyť jste lidé, lidská společnost to nikdá není úplně jednoduché prostředí. A tak jsou tam nejrůznější hrůzy, ať už osobní, zdravotní, rodinné, jiné a teď to žijete. Jste připraveni? Mohlo by to vás dokonce srazit až tak dalece, že utrpíte duševní nemoc a tak dále. Moudrý osud to nikdy tak nedělá. Ten to velmi přesně rozkládá a v každém z těch životů, může to být jedno malé třeba i v 50, je nějaká část té nepřízně jakoby odloupnutá z té osobnosti, až je čisto. Když do toho vstoupíte svým chtěním, tak rozhodnete - tady a teď, já. No, ať dělá každý, jak myslí. Nejsem si jist, že je to zcela bezpečná cesta. Nebo se dozvíte, že jste byli nějaký potentát v minulém životě. No, a k čemu to bude? Zezulka mi vždycky říkal: "Tomáši, to máte tak. Půjdete tamhle někde, bude tam socha. A vy na ni budete zbožně hledět: To byla osobnost. Třeba jste to byl právě vy. No a co." Rozumíte? Takže dělejte, jak myslíte. Děkuju.

DOTAZ: Mám technický dotaz na nádobí, respektive hrnce a pánve. (TP: Sem s ním.) Asi je dobré se vyhnout hliníku (TP: Určitě.), ale co taková ocel, když se hrnec již rozpadá, má takové prohlubně. Je to nebezpečné v něm vařit?

ODPOVĚĎ TP: No, většina dnešních ocelových rendlíků je z nerezu. Ten je poměrně stabilní, ale jenom poměrně. Vlastně se nedá tvrdit, že by kterákoliv látka ve vašem světě, naprosto kterákoliv, byla naprosto přesně ohraničena a vždy z toho povrchu unikají atomy do vnějšího prostředí, i když v málem množství. Hliník je samozřejmě průšvih, tak to nebudeme komentovat - hliník ne. Co se týká těch prohlubní, no tak to mluví o tom, že ten materiál byl chemicky napaden a že byl rozpuštěn nějakým způsobem. Z čeho se skládá nerez? No přece to víme. Skládá se z chromu a z dalších přídatných legujících prvků. Chrom potřebujeme pro svůj život, ale rozhodně ne jaksi v nějakém velkém množství, a tak budeme muset vyrábět hrnce ze zlata, aby to bylo stabilnější. Ale co když někdo bude vařit lučavku královskou - zas průšvih. Čili tím procesem se zvětší plocha toho dna samozřejmě a záleží na tom, co vlastně v tom hrnci máte, jak dlouho to tam je. Zase, když to bude hliník a dáte tam zelí, tedy kyselé prostředí, tak zanedlouho v tom hliníku budou ďoury jak vrata. Ten hliník se rozpustí a rozpustí se do toho zelí a vy to pak slupnete. A to jsou megadávky. Ale ostatně možná, že to platí i pro hliníkové příbory tak oblíbené za éry minulé, vzpomínáte? Ty jídelny, ty lžičky a lžíce z hliníku. Ono se to dobře vyrábělo. Bylo to možná levné, kdo ví? No, a teď se to ještě odíralo navzájem, viďte. Nožem jste strouhali trochu někdy z těch vidliček a ty lžíce jste šoupali po dně a po talíři a vůbec, a tak se objevovaly vlastně nepatrné vlastně nanočástice toho hliníku. Totéž platí pro všechny látky, které máte. Nej... řekněme hygieničtějším materiálem je měď, měď. Všechny kovy mají jednu základní vlastnost. Jsou jedovaté, to znamená baktericidní. Jsou jedovaté pro bakterie a každý z nich různou měrou. Například na nerezu vám některé bakterie zůstávají i týdny. Zase naopak v mědi nemají šanci. Pročpak myslíte, že se dělají mosazné kliky, no. Je to drahý a je to úspěšné, protože ta mosaz je baktericidní. Platí to i pro další materiály různou měrou samozřejmě. Takže pokud měděný hrnec neoxiduje měděnkou, tak je nejlepší volbou. Ostatně dneska už měděnku nemáte skoro šanci vidět. A víte proč? Protože se tak změnila atmosféra a naše prostředí, že tento typ oxidace nenastává. A tak nám měď hnědne a černá, všimli jste si? No. Takže zase záleží na tom, co vaříte. Nejbezpečnější ze všeho z pohledu přenosu těch látek je sklo a keramika. Ty hliněné hrnce vašich babiček bylo vůbec to nejlepší vlivově, co bylo pro potravu. Nebylo to možná nejvhodnější pro vaření, ale jim to bylo jedno na tom sporáku. Bylo jich málo těch sporáků. Byly tady třeba 3 miliony lidí nebo 10 nebo no. Taky ta potrava z toho chutnala jinak. Zažil někdo z vás potravu z hliněných nádob? Ukažte, no. Zvedněte ruce, ať to vidíme. No, moc nás není, nestyďte se, no. Opravdu to mělo jinou chuť. No, a pak jsou tu zase další a další přídatné ohledy. Když máte hrnce smaltované, to už asi víte všichni, tak pod smalt se musí udělat vrstva, aby ten smalt držel. Ta vrstva je docela řádně jedovatá, a tak když se oloupne smalt a vy vaříte dál, tak ten hrnec není dobrý, vůbec ne. Třeba tak. Pak jsou tu další látky jako například glazury. Dost dlouho se užívaly glazury na bázi olova docela běžně. Takový malý Řím, no. Tak ono se to uvolňuje málo, já vím, ale je to. Čili svým způsobem lze říci, že člověk ve své předběžné opatrnosti užívání techniky je na velmi nízké úrovni. Proto dělal půlstoletí hliníkové hrnce. No, a dopadá to, jak to dopadá. Než se dohodnou, jestli Alzheimer je z působení kovu na mozkovou buňku, no tak ono to něco udělá, no. A tak dále. Je to někdy legrační na tom světě. Pojďme ještě. Kolik je? Ježišmarja. No tak ještě jednu poslední.

DOTAZ: Čím to je, že se někteří lidé narodí do rodiny, kde před jejich narozením rodičům zemřelo dítě. I mně se to stalo. Tři roky před mým narozením zemřel mým rodičům syn - miminko. Dlouho potom jsem v sobě nosila smutek a taky strach z lidí. Možná že jsem si něco nesla už z minulého života, co myslíte?

ODPOVĚĎ TP: No, klidně, ale v podstatě vždyť je to skoro přirozené. Tak ten človíček neměl v tom osudu budoucnost. V té rovině osudu se musel narodit, ale zanedlouho zemřít. Dál to nepokračovalo. V jiné chvíli toho osudu se může stát, že se ta vrátka otevřou, a tak se zrodí znovu. Bude to stejná duše, ale jak to dokazovat? To jde těžko, protože když je to v tak raném mládí, tak ještě ty markanty toho člověka neznáte. Tady lze mluvit pouze o možnosti duchovního zjištění. Pokud ale je to již ve vyšším věku, tak můžete pozorovat - to je syndrom dalajlámy, viďte - tak můžete pozorovat shodu vlastností. Bývá to jakoby třeba děda, který se tady zrodí do té rodiny a je to úplně on. Všecko se mu líbí a ty jeho věci se mu líbí, co byly dědy a tak. Takže ano, proč ne. Je to dokonce pravděpodobnější, protože ty vazby, které tam jsou k té bytosti, která se rodí do té rodiny, tady jsou. Ty jsou důvodem. Ať už osudové důvody, to znamená, že ta rodina má zažívat něco, co ta bytost potřebuje, ale jsou to i vztahové důvody, že tam mezi těmi zrozenci jsou určité vztahové sympatie a někdy i antipatie, které jsou rovněž důvodem toho zrodu. Nemyslete si, že ten zrod je vždycky přitahován jenom kladným, někdy i záporným, no. Takže proč ne, úplně klidně. A na tom, co se stalo, může být i zrnko pravdy, protože vy žijete svůj život vědomě, i když ještě neumíte mluvit. Všichni vás mají za bezprávné mimo, ale ta bytost ve svém jádru vnímá. Ona je velmi vědoucí, ona si pamatuje celé těhotenství od okamžiku vstupu té duše do toho plodu, což je mezi třetím a posledním měsícem před narozením. Pamatuje si další a další věci. No tak to všechno se pak projeví, je-li to následný zrod a třeba tam byly nějaké komplikace, no tak v tom člověku zanechávají určitou rovinu. To dítě samo ještě neprojevuje příliš vlastní aktivitu na té vyšší úrovni. To znamená, je spojeno s matkou, do těch třech let se identifikuje s matkou zcela. Vlastně až později začíná vnímat ostatní lidi. Ona je jednota matka a dítě. No a v té době se projevuje jeho vlastní naturel jen do určité míry, no. Pracuje na uspokojení svých potřeb, potřebuje ten dudlík nebo hračku, to ano, to je její přání a možná, že strčí i do svého sourozence, když bude žárlit nebo jinak. To všechno jo, ale tak zásadní to není. Ty hlavní věci potom vznikají až v pozdějších fázích života. Když máte těžkou zátěž karmickou třeba, tak se rodíte jako člověk, který neví, ale přitom tuší. Většina karmistů tuší, že se něco stalo. Projevuje se to v životní nejistotě, projevuje se to v občasných chmurách také, jinde zase opačně v touze pomáhat, protože cítí potřebu ten dluh vyrovnávat, který způsobili v tom minulém životě, a tak slouží a slouží. No, a vy byste neřekli, že je to karmista, který předtím ničil a ničil. Život je pestrý. Tak jo, to je všechno. Já se s vámi rozloučím a půjdeme domů. Já teda půjdu do Ostravy. Tak. S pomocí Boží, nechť jsou s námi síly dobra a prospěchu. Za chvíli se budeme moct vidět ještě třeba na mobilu. (duchovní obřad) On ten svět zas tak složitý není. Tak kdo je tady dokonalý? Zas nic, no. Dobře, děkuju. Mějte se krásně.