Dobrý den, pěkně vás vítám při naší přednášce Duchovní university Bytí online. I dnes mi bude pomáhat paní Lucie, které tedy děkuji a kterou neuvidíte, ale uslyšíte. A já poprosím o první dotaz, který nám přišel.

DOTAZ: První dotaz je, zda bude možné přijít na přijímací pohovor do University.

ODPOVĚĎ TP: No, online určitě ne. Takže to se odehrává na přednáškách buďto fyzických... Jiná cesta není.

DOTAZ: Vážený pane Pfeiffer, jsem šťastná za Vámi vedené duchovní obřady. Od samého začátku jejich sledování je vnímám jako velmi důležitou součást mého života. Dlouho jsem o nich bohužel nevěděla a chtěla bych se zeptat, možná spíše ujistit, zda tyto obřady ovlivňují také Vaším prostřednictvím zdravotní stav. No, už jak píšu dotaz, vlastně si myslím, že bezpochyby ano. Tak už jsem si odpověděla. I tak děkuji, pokud to potvrdíte třeba i pro ostatní.

ODPOVĚĎ TP: No, to máte tak. Duchovní obřad je něco jako studánka. A ta studánka plní různou funkci. Když máte žízeň, tak se napijete, když jste špinaví, tak se omyjete. A tak je to vlastně i v mnoha jiných případech. Děkuji.

DOTAZ: Ve své nauce pan Zezulka uvádí, že existuje nekonečné množství podvesmírů a nadvesmírů. Můžete to prosím blíž vysvětlit? Je tady dodatek ještě, že atomy ve hmotě mají jistou podobnost s naší Sluneční soustavou, ale atomy mají například obal, který zde ve vesmíru nepozorujeme. /Lucie, nejde mikrofon, zdá se mi. Máte ho puštěný? Je tam tlačítkem puštěný? Zkuste něco říct Lucie. Jedna, dva, tři. No, ale to jsou moje. A je tam ještě třetí možná. Moment. Vše je OK, děkuji, už mi tady píšou. Tak je to v pořádku./

ODPOVĚĎ TP: Takže vysvětlit to samozřejmě velmi snadno nemohu, protože to nejde - tak dalece to přesahuje lidské vědomí a lidskou zkušenost. Je to něco, co nás čeká v dalších tisíci a tisíci letech vývoje našich bytostí. Ale přiblížit se alespoň trošku můžeme. Ano, přesně tak - když se podíváme na atom, můžeme spatřovat něco, co je velmi podobné Sluneční soustavě. A když se podíváme na další konstrukci hmoty (tedy molekuly a tak dále, svazy atomů), no tak i to by se možná dalo vnímat jako galaktický soubor a tak dále, a tak dále. Přesto, že mnoho lidí bude vlastně vyjadřovat pochyby, jestli to tak opravdu je, no tak si počkáme. Zatím, pokud třeba mohu soudit, tak když se podíváme nahoru do vesmíru, tak vidíme ty hvězdy, viďte, a vidíme galaxie a vidíme mlhoviny a vidíme to všechno, co tam je. A v poslední době jsem viděl vlastně práci vědců, kteří vlastně zobrazili dráhu galaxií. A bylo to velmi zajímavé, zdaleka to nebyl chaos. Ostatně vlastně ta astronomie se zrodila z představy o chaosu a pomaličku se bude blížit k poznání řádu. Tak jim v tom hodně držím palce a je to opravdu tak. Čili ano, všechny ty naše části jsou si podobné. Příroda má ráda opakování v nekonečné mnohosti a různosti. A tak i tady se nekonečněkrát opakuje stejný princip - tedy jader a oběžnic a soustavy těch jader a galaktických soustav a tak dále, a tak dále. No a když se podíváme, z čeho se skládá třeba ten atom, no tak je to vlastně podobné. Ale z čeho se skládají ty planety? Když se pochopíme my jako atom (s naším Sluncem), tak vidíme, že i naše planeta obíhající konem Slunce má nějaké složení. Jsou to kovy, jsou to - třeba vápenec, horniny a další. A je to vlastně nehomogenní, je to velmi pestré. Když se podíváme níž do složení třeba té hmoty, kterou máme pod nohama, a proletíme jí, uvidíme opět stejný obraz - a to nekonečněkrát. Čili i ty části, které jsme zjistili z těch větších částí, jsou samy stvořeny z nějakých částí, které opět mají části, a ty části opět další části, a tak donekonečna. Čili v podstatě hmota je myšlenka. I jeden atom je velmi prázdný. Jeho jádro, tedy "sluníčko", to je vlastně špendlíková hlavička a x metrů daleko běhá první tedy elektron, první oběžnice. Je to podobné, jako když bysme si uvedli do té analogie třeba naši Sluneční soustavu. Podívejte se, kolik je v ní prázdna. V podstatě je tu to Sluníčko a kolem obíhají ty planetky. A ty samozřejmě nejsou pořád všude, takže jsou někde (někdy jsou spolu, někdy jsou od sebe) a zbytek je nekonečné množství prostoru. Je to vlastně mnohonásobně víc než nic - takže je to prázdno. A tak to vlastně platí pro všechno. Děkuju.

DOTAZ: Mnoho lidí, kteří byli nějak významní, odlišní, vyspělí, byli chudí a měli život plný překážek. Například Ježíš, Zezulka, myslím, že možná i Einstein. Mnoho nyní známých malířů, básníků, spisovatelů zemřelo v zapomnění a v chudobě. Až po nějakých letech si uvědomili váhu vyspělosti, daru, který v sobě měli. Moje otázka tedy zní - je chudoba nějak spojená s vyspělostí?

ODPOVĚĎ TP: Ne nutně. Je spojena spíš s osudem a s možnostmi, které ten osud může vlastně přinášet. Jsou zde jedinci, kteří věru v tom našem světě mnoho statků nepobrali. Nemají dokonce někdy vůbec nic, někdy nemají ani co jíst, nemají kde bydlet, kde spát a tak dále. Jsou tu jiní, kteří už v kolébce dostávají miliony a miliardy a nemá to vlastně jen jedno jednoduché vysvětlení. Má to také i negativní stránku. Když máte dostatek hmotných prostředků, tak je to vlastně odpovědnost. Protože vy je nikdy nemáte, protože jste úžasní a že jste ti nej nej, ale prostě proto, že ten osud vás nějakým způsobem vyhodnotil jako jedince, který má spravovat ty věci a vlastně s nimi má i sloužit. Vidíte, jak bohatí lidé často se věnují charitě, podporují nejrůznější věci, které jsou jaksi filantropické a tak dále. A je to i logické. Čili v podstatě tu je, i není souvislost. Protože na druhé straně, pokud ty prostředky, které zde jsou a jsou na té hromádce, jsou získány určitým způsobem, tak to určitě nebude posvěcující. Mohou být získány vlastně egoismem, můžou být získány přehlížením potřeb druhých nebo vykořišťováním druhých, můžou být získány jakkoliv jinak a nebude to v pořádku. Čili ono nejde jen o ty prostředky, jde také o vlastně ten osudový děj, který má nějakým způsobem být naplněn. No a já bych teď mohl vzpomínat na mnoho příkladů a setkal jsem se s lidmi, kteří měli obrovské majetky, ale opravdu obrovské, a pak je začali věnovat těm lidem, té charitě, přestali je používat vlastně jenom pro sebe. A ne, že by nesměli lidi jezdit na dovolenou a tak dále a mít své vlastní záliby, ale často tito lidé jsou ve svém životním projevu daleko chudší než ti jaksi méně bohatí, kteří ve svých životech vlastně užívají mnoho pro sebe. A někteří z těchto lidí zase... To je ta pestrost světa, je to na každém jednom. Čili záleží, jestli žijeme pro ten hmotný svět, nebo jestli žijeme pro něco jiného, jaký je tu smysl, cíl, jak používáme těch prostředků, jestli také zbývá tedy na tu vzájemnost, anebo jestli naopak je to všecko děláno ve jménu "ich". Takže každý ať si udělá svůj názor sám. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Tazatel ještě pokračuje takovým zamyšlením. Souvisí to právě s tím ne vždy pravidlem, čím vyspělejší bytost, tím těžší překážky, či tím, že daná bytost se nějak odlišuje, tak je pro ni těžké zapadnout a být přijat, což s mírou souvisí i s ohodnocením neboli financemi v jejich směru, kterým se ubírají. Píše dál, že určitě ne každý, kdo je vyspělý, je chudý. A pak je tady ještě - zároveň to...

ODPOVĚĎ TP: Já bych se pokusil reagovat hned, protože já bych to zapomněl, to je hrozně moc otázek, které jsou v řece. A tak začneme tím začátkem, prosím znovu.

DOTAZ: Přemýšlí o tom, zda to souvisí s tím, že ne vždy možná pravidlem, čím vyspělejší bytost, tím těžší překážky.

ODPOVĚĎ TP: Ano, tak. Ono vlastně jako všechno na světě může být velmi vrstevnaté a opět velmi pestré. Na jedné straně můžeme upadnout do určitého klišé, které v podstatě není blíže pravdě o nic méně než cokoliv jiného. Takže ano, je pravdou, že čím jaksi významnější zrod, tím větší překážky ta bytost většinou dostává. A často je ani nemusíte vidět. Ono je to tak, že člověk rád soudí, ale přitom velmi málo je schopen poznat skutečnou podstatu dějů, skutečností. Čili, svým způsobem buďme opatrní. A i při tomto výkladu budu opatrný. Zdaleka neplatí, že duchovní musí být chudý, nebo naopak bohatý. Spíš podle toho výsledku, podle toho, co se děje. Jestli je to srdce, nebo méně srdce, jestli je tam více (jak už jsem zmínil) té osobnostní stránky, nebo zdá méně. Různé doby přinášejí různé obrazy. Když přichází třeba nějaká změna v lidské společnosti, tak zpravidla ti první, kteří přinášejí vlastně ty první výkopové práce, jsou na tom nejhůř. A leckdy se stane, že se doba zlomí, že se najednou ten děj začne posouvat a že nakonec vidíme často velmi rychlé posuny, které bysme si neuměli představit jako možné. Soudit tedy osud, soudit děj, soudit život je velmi ošidné, velmi. Konec konců i to je jedna z oblastí, kterou nás zkouší ten čert, to zlo. Protože on očekává, jestli evakuujeme svoje špatné vlastnosti a začneme je transponovat do druhých, rozumíte. A tak, když bude třeba nějaký děj velký třeba, no tak já nevím, poznal jsem třeba velké muže Východu, no a vidíme, že vlastně vytvářejí obrovské hodnoty, ale obrovské. A člověk by si mohl říct, že to dělají pro peníze (neboli pro prachy) a že dělají to nebo ono. Ale ona to nemusí být pravda, víte? To poznáte, až když to poznáte. Čili řekl bych, že ta odpověď bude tak, i tak. Má obě dvě strany a obě dvě strany jsou možné. Nechť Bůh rozsoudí v daném případě, jak to je doopravdy. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Tak a poslední část dotazu je tady na příkladu Ludwiga van Beethovena. Zároveň, co když prostě vyspělá bytost nezvládá ty překážky jako Beethoven například (trpí těžkými depresemi). Je další život potom třeba přichystán více lehčí, s pevnějšími nervy, aby si bytost odpočinula? Nebo si může odpočinout právě na té druhé straně, než se zrodí?

ODPOVĚĎ TP: Máte-li tu lucerničku světla, kterou nesete, dobře zářící, vždycky se na vás soustředí temnota. Je to zákon a má sterou podobu. Někdy je to váš bližní, kterému se invokují myšlenky do jeho mozku (negativní myšlenky), jindy je to nějaký děj, osudovost. A ptáte se, jak je to s tím řekněmež údělem. Řada třeba z těch umělců měla velmi těžké životy. Byly to ztráty dětí, bylo to ohluchnutí (třeba jako u našeho Smetany), byly to další problémy, které... Komenský, vzpomeňte, to byl učebnicový příklad vlastně těžkého karmického života. No tak zase je to složitější, než myslíte. Není na to taková ta správná, jednoduchá odpověď. A když se podíváte na to, co stvoří takový jedinec, možná i v tom je smysl toho zrodu. Když se podíváte na hudbu Ludwiga van..., tak je to něco jako přiblížení se nebe nebo andělských kůrů. A možná právě to utrpení člověka odvádí od egoismu (od toho osobního) a dovoluje mu se více nořit do toho širšího, geniálnějšího, co všechno prodchne, ale my svými obručemi a svým vlastně zaměřením osobním to nejsme schopni vnímat. Většinou, když lidé velmi trpí, tak se stávají lepšími. Začínají myslet na druhé, pomáhat, začínají mít radost z úspěchu druhých a tak dále, a tak dále. Ale hned, jak se jim stav zlepší, už se to zase vrací. Čili je to nějaká lidská vlastnost. No, čili velké umění bolest nedělá, tam musí být nadání, musí tam být vrozený talent, genius, ale často to utrpení umocňuje připravenost toho genia využít. No, není podmínkou. Je to zase jen určitá osudová podoba a vůbec neplatí, že člověk s velkým nadáním a velký třeba umělec musí trpět, aby vytvořil geniální dílo, vůbec ne. Je to pestré jak život sám. Někdy je to tak, že ten člověk si přináší svoje řekněmež kříže a křížky do svého života z minulosti. Jindy je to tak, že ty křížky musí přijmout spolu s těmi, které musí v životě provázet. Jindy je to tak a tak a tak. Čili zase bych si dovolil nechat velký prostor pro ten soud.

DOTAZ: Chci se zeptat, jestli je nějaká možnost se přiladit k večernímu působení i bez připojení s online sítí. Někteří senioři nemají internet ani chytré telefony. Je nějaká možnost pro ně vytvořit nějakou hmotnou aktivovanou alternativu, třeba nějaký obrázek nebo nějaký jiný viditelný objekt?

ODPOVĚĎ TP: V podstatě není potřeba, je to možné kdykoliv, v nezávislosti na čase dokonce. Ale pokud se budeme bavit o té časovosti, tak pak zpravidla dvě minuty od zahájení v těch 20:00 hodin začíná vlastní obřad. Čili někdy v té době si můžete vlastně představit svoji účast v tomto obřadu, své spojení s tímto působícím (působením). A pokud to dokážete dostatečně abstraktně, bude to velmi silné. Pokud chcete, můžete si pomoci adresou - čili to je třeba fotografie toho člověka nebo jinak, ale není to vůbec nutné. Je to nezávislé na všem hmotném, protože duchovní obřady nejsou hmotné obřady. Takže tak.

DOTAZ: V dnešní době se hodně řeší bílkoviny ve stravě. Přesto se jednou ke mně dostala informace od člověka, který se setkal v Himálajích s tibetskými mnichy a ti jedli hlavně rýži se zeleninou. Když se vydali společně do hor, tak ti mniši šli tak rychle, že jim nikdo nestačil, ani ten, kdo chodí hodně rychle. Je to tedy pravda s těmi bílkovinami, nebo je to jenom zase nějaký výmysl někoho?

ODPOVĚĎ TP: Každá doba, každá kultura a každá věda má tendenci se jakoby prominovat nebo zaměřit na ten současný kolorit. A to do té míry často, že pokud se objeví výjimka, která nesouhlasí s dosavadními teoriemi, tak místo jejich vážného studia se většinou uchýlí člověk k jejich negování, zamlčování, cenzuře. To je, co svět světem byl. Samozřejmě, že představa současné evropské výživové vědy byla mnohokrát vlastně překonána skutečným životem. A je mnoho lidí... Já nevím, vzpomenu třeba na svého přítele. Ten přítel patřil mezi ty, co chodil v těch Himálajích jenom v těch sandálech, nahej, neměl žádný oděv, při minus dvaceti se koupal v ledu a nic mu nebylo. A to, co jedl, to mohly být třeba čtyři oříšky nebo něco takového denně, to mu stačilo. Člověk může také vědomě regulovat rytmus svých tělesných funkcí. A to dokonce tak, že může stokrát i vícekrát jakoby prodloužit život nebo naopak zmenšit degradaci toho těla. To všechno existuje. Nezáleží v podstatě na tom, co můžeme pozorovat, co nám někdo předvede v nějakém pokusu, protože současný moderní člověk není absolutně schopen přijímat to, co vidí, slyší a měří. Protože jakmile se to vymkne z jeho představ, tak to prostě musí nějakým způsobem zničit, aby mohl zůstat v klidu. No, vezměte si třeba mého přítele Siddhu, který si za ten rok jednou třeba lehne do toho ohně. Vždyť to je přece nesmysl. To je něco, co nemůže existovat, fyzikálně je to nemožné. Vždyť teplota vede ke srážení bílkovin v buňkách a tak dále, a tak dále. No a on ještě žije pořád a je mu přes 90. Takže jaksi museli bysme se o to chtít zajímat. A to odborně, vážně, padni komu padni, bez předsudků vědeckých či jakýchkoliv jiných a bez fanatismu. Pak bysme poznali, že svět má v sobě vždycky ještě tu druhou stranu a všechno je také jinak. Děkuji.

DOTAZ: V přednášce z 13. ledna jste někomu odpovídal na dotaz ohledně lucidního snění, které přichází samovolně. Též se mi to stává (hlavně před obdobím menstruace), že mám jasnovidné sny a velmi živé. A mohu se v některých snech rozhodovat o tom, co udělám a i jestli budu neviditelná, či budu lítat. Je to trochu praštěné. Co je to, pokud jsem se nikde neučila o tom, jak toto vyvolat? Samo to přišlo. Snažím se brát i léky na uklidnění, řeším velkou citlivost a i mě tyto lucidní sny obtěžují. Někdy jsem z toho dost rozrušená.

ODPOVĚĎ TP: Teď už je to akorát na tu odpověď. Protože v podstatě to, co popisujete, může jaksi naplnit obraz jistého daru. Ale pozor, v oblasti hmotné i v oblasti duchovní musí být všechno řádné. To znamená, že ani duchovno není nějaká fantasmagorie, která vlastně není řízená. Každý dar musí být ovládán. To znamená... Vy říkáte, že vás to až vlastně obtěžuje nebo nějak jinak. Čili teď co s tím? Něco se děje, něco, co třeba může být tím jasnovidným snovým zážitkem, a teď vás to obtěžuje. Proč? Proto, že se to stane, že to bylo? No tak pak se musí něco udělat s Vámi, s Vaší duší, s Vaším vědomím. Protože člověk, který má nějaký dar, tak jej může používat, ale nesmí ho ničit. Vždyť není důvod, aby se člověk ničil tím, že vidí, co bude nebo co bylo. Ono to s velkou pravděpodobností bude tak jako tak. Vzpomeňte na třeba Dicksonovou. To byla americká jasnovidka, která těsně před atentátem na Roberta Kennedyho se snažila proniknout do jeho blízkosti. Měla svoji kamarádku, skrz kterou se o to pokoušela. Pak se to snad nějak ta informace i jakoby dostala do blízkosti Kennedyho, a přesto ten Kennedy v tom otevřeném kabrioletu nakonec je zavražděn. A ona přesně popsala toto nebezpečí. Tady vidíte, jak je to v tom světě. Jedna věc je něco vidět, druhá věc je, zda-li se to smí použít nebo napomoci. Protože někdy to také je tak, že to sice vidíte, ale nemáte právo do toho děje zasáhnout. Takže nemáte-li ho, pak to pravděpodobně také se nepodaří a ten děj proběhne tak jako tak. A ta snová vize bude potom něco jako utvrzení v tom, že svět je ještě jiný, než myslíme, že čas a prostor mají jinou charakteristiku, než ji vnímáme, že to je pouze lidský pohled. Tedy pouze jednoho z tvorů, ale nikoliv pohled základní a pravdivý, je to jen částečný pohled. No a někteří mají v některých oblastech schopnost tedy vidět kousek jinam, napravo nebo nalevo. Takže i ty sny ovládejte. Snažte se napřed vyrovnat s tím, co Vám na tom vadí. Potom také to řídit, protože pokud by tu byl děj, který s Vámi manipuluje a smýká Vámi, tak to přece není v pořádku, to není ovládnutí daru. To je vlastně - dar nás zneužívá. Proč to je? Může to být proto, že člověk v minulém životě se těmto věcem věnoval víc, než bylo zdrávo, nesprávně a došlo k určité deformaci. No a teď to vlastně pokračuje a on už ani neví proč, ale je to.

DOTAZ: Proč přijde po stavu zmaru, hledání cesta, cesta naděje? Jak urychlit to hledání? Jde o hledání, nebo o nemoc, když se vyskytují i myšlenky na sebevraždu?

ODPOVĚĎ TP: No, od určitého stupně myšlenky na suiciditu (tedy sebevraždu) znamenají již posun duševní rovnováhy člověka. Budiž vám příkladem to, že lidé žili za velmi strašných podmínek, a přesto nemysleli na odchod ze života. Mnoho sebevražd třeba je vykonáno v pominutí smyslů, ale to nebude tento případ. Pak jsou sebevraždy, které jsou vyloženě třeba z nerozumu. Je tady nějaké psychické utrpení, rozejdete se se svojí milou nebo milým a celý svět se vám zhroutí. No a když je všechno v pořádku, tak za pět minut jste ten nejšťastnější člověk, protože se stane něco, co vás jakoby nadzvedne. Třeba potkáte tu jinou krásnou dámu či podobně a jste nejšťastnější člověk na světě. A to, co vás odlišuje od toho strašného temného jaksi údolíčka k tomu nejkrásnějšímu, je pět minut. Čili to si vždycky uvědomte, že ani ta vaše emoční rovina není vlastně něco, co je zeď. To je prostě věc stavu. No, jistě, že v životě málokterého člověka nenajdeme deprese nebo nenajdeme někdy prostě chmurnější chvíle, to je pravda. Dřív lidi více třeba jaksi zrazovala ta církevní nebo náboženská oblast, která vysvětlovala lidem, že sebevražda je vlastně velmi negativní. A je to pravda, protože je to vražda na jednom z lidí a má stejnou hodnotu jako vražda. Kdybyste zabili tadyhle někoho vedle sebe, tak je to totéž, jako když zabijete sebe. Nemá to jiný prostě rozměr. Takže to ano. A dnes tedy v tom pojetí vědomí mnoha dnešních (zvláště i mladých) lidí je to taková ta takzvaná "cochcárna". Čili co chci já, to můžu, to je správný. Co vnímám, to je norma a podobně. Ale samozřejmě, že to není pravda. No tak si tím ten člověk musí projít, musí se zkulturnit životně, pochopit, zjemnit. Prostě to je vývoj. A pokud se týká těch věcí, no, teď jich přibylo trochu více než dříve, zvláště u mladých to tak dřív nebylo. A je to dáno mnoha faktory, které zde jsou. Myslím si, že je to na dlouhé povídání, do kterého se mi v téhle chvíli nechce. Tak třeba příště. Promiňte.

DOTAZ: Myslíte si, že může být ku prospěchu zpověď i pro člověka, který vyznává učení JZ, ale není křesťanem? Člověk, který řeší zdravotní a finanční krizi, má pocit, že nemůže dál. Cítí se sám, ztratil chuť žít, mít naději, víru a sílu a vnímá potřebu jakékoliv podpory.

ODPOVĚĎ TP: No, ta klasická zpověď má ten faktor, že člověk vlastně vysloví to, co ho tíží. A na druhé straně má tedy toho druhého člověka, který mu nějakým způsobem na tu množinu reaguje (těch jeho stesků nebo příběhů). Člověk by měl být vlastně schopen vnitřní zpovědi neustále. Sama zpověď vám ale nezažehne tak úplně jistě to vnitřní světlo. To vám může dát pokora, poznání vlastní důležitosti a životního směru a tak dále, ale hlavně vnitřní změna. Zase, strašně moc příběhů, které najdeme v lidské společnosti - od těch, kteří tento boj prohráli, až po ty, kteří vstali jak Fénix z popela a z toho nejstrašnějšího bědného tvora se najednou objevil anděl. Všecko je možné. A tak proč ne? Na druhou stranu ale by bylo důležité, aby se v tom zapojila i vaše duše, vaše vědomí, protože to je daleko nejdůležitější ze všeho. To všechno, co popisujete slovy a tak dále, to je obraz toho, co je uvnitř, ve vás. To, co prožíváte, to se často ani slovy vyslovit nedá. Budete říkat, že máte nějakou náladu nebo podobně, ale vystihnout to určitě takto úplně nelze. Čili je tu naděje, která je velmi důležitá. A naděje vychází z poznání a z moudrosti. Protože pokud myslím, že svět je tady proto, aby mě zničil nebo že... A tak dále, a tak dále, jen já, já, já, no tak pak to bude těžké. Když se budete rozlížet, pozorovat, vnímat, analyzovat, tak nakonec uvidíte, že v tom všem je řád, ať je to, jak je to. A to dává velikou vnitřní sílu a naději a útěchu. To není o tom, že byste ten život přestali vnímat, protože jste v nějakém, jak bych to řekl, módu (nepřichází mi slovo) prostě fanatického odsouvání, ne. Já přece mluvím o moudrosti, tedy o rovnováze. A přesto, že budete potkávat v těch životech i to, co vás bude dál srážet (jako nepochopení druhých, odsudky či podobné věci), no tak holt, pakliže to dokážete, pak to nebude tolik znamenat. To platí i pro ty velké, o kterých jsme mluvili. Když máte v sobě tu jiskru, tak vůbec nezáleží na tom, co o vás kdo povídá, spíš naopak. Zase si musím vzpomenout na toho svého Zezulku. Když jsem k němu chodil, tak se mě potom už ptal později: "A Tomáši, už vás pomlouvají?" A já jsem říkal: "No, trochu ano." A on říkal: "Važte si toho. Kdybyste za nic nestál, pes po vás neštěkne." A tak člověk přece jenom vždycky si mohl říct - no tak vida, začínají štěkat psi, no. A to platí víceméně obecně. Záleží na tom, co máte také v sobě, jaké máte motivy a kolik egoismu jste projevili. To si všechno spočítejte sami v sobě. Kde jste vyšli v ústrety tomu řekněmež temnému údolíčku, které teď popisujete. A kde se to stalo vlastně možná někdy i v minulém životě. Bývají to někdy dlouhé příběhy, opravdu. Přesto, ať je, co je, ať je to jakýkoliv poklesek, pořád to největší a trvalé je pravda vývoje. Čili nelze se zastavit. Naděje je vždy. Ale ne tak, že možná, ona se vždy naplní. Možná dříve, možná později, ale půjde to dál, však uvidíte.

DOTAZ: V jedné přednášce jste hovořil o tom, že buď má člověk sto mincí v hrsti, anebo je těmi sto mincemi, a to mu je pak již nikdo nemůže vzít. Ráda bych tomu porozuměla. Je to tak, že jakoby člověk se stane zlatý (jako dobrý), nebo spíš že člověk najde k mincím takový vztah, že si je dovede vydělat?

ODPOVĚĎ TP: Je to příměr. Já budu pokračovat, tedy omlouvám se. Je to příměr k tomu, co je vnější a vnitřní. Máte-li vnější jaksi statky, tak na ně můžete být pyšní, vážit si jich, sčítat je, ale snadno o ně přijdete - minimálně v čase smrti. To jak říkají vždycky děti svým starouškům: "Tak kam to chceš? Do hlavy, nebo do nohou?" (Tu šrajtofli s těma penězma.) No a tady je to vlastně o tom. To, co je uvnitř, to je to, co je nezrušitelné. To je váš majetek navždy. Všechno, co jste se dokázali naučit, pochopit, vyspět a posunout, tak to je něco, co je nezrušitelné. Je to spojeno s vaší hlubokou bytostí a bude vám to dál sloužit ve všech dalších životech. No a to, co se nepovedlo ještě, tak to se ještě nepovedlo, no.

DOTAZ: V poslední přednášce mluvíte o vědomí výjimečnosti toho, že jste. Jak to nebrat patologicky? Protože výjimečnost může rychle sklouznout na druhou stranu, že jsem něco víc.

ODPOVĚĎ TP: Teď už si úplně přesně nevzpomínám na souvislost a zdali to bylo dobře pochopeno, (to, co jsem tam říkal), protože velmi jistě to nebylo v té negativní konmutaci. Ale jak to říci jinak? Komu čest, tomu čest. Když se setkám s někým, jako je Zezulka, budu vnímat jeho výjimečnost, budu ji ctít a budu mu ji přiznávat, protože to bude reálné. Stejně, jako budete přiznávat výjimečnost geniálnímu malíři, fyzikovi, matematikovi či jakému jinému oboru, který bude geniální. Dodneška třeba slovo Einstein je výrazem pro mimořádnost nadání v oblasti fyziky, mimořádnost přínosu pro chápání našeho světa a tak dále. V duchovní oblasti je to přesně stejné. Tedy i zde máme své Einsteiny, kteří posunuli řádně o velký kus lidské poznání a vědomí stejně jako ten Einstein. A tak si ho jistě budeme vážit, protože budeme vědět, že masa není homogenní, že každý z nás má velmi široké spektrum nadání. Někdo maluje, někdo hraje na nějaký nástroj, někdo je matematik, někdo je to, někdo něco jiného, někdo skvěle ovládá soustruh, někdo dělá něco jiného, svůj traktor - to všechno má stejnou cenu. A tak tady bych viděl tu analogii. Čili je to o tom, že nebudeme výjimečnost klást sobě navzájem, ale je to o tom, že budeme výjimečnost také ctít a vědět o ní. Protože jinak je to ještě něco horšího než ta patologie, kterou jste zmínili. Je to s prominutím buranství.

DOTAZ: Mohu se prosím optat na chvalozpěvy v křesťanství? Jaký na to máte pohled? Může to někomu pomoci? A teď tady tazatelka nebo tazatel dává příklad o tom, že mu někdo z blízkých o tom vyprávěl, když chválí Boha, tak že mu to pomáhá.

ODPOVĚĎ TP: Lidé vyjadřují nějakou myšlenku a tomu vyjádření dávají nějakou formu. A upřímně řečeno, totéž může dělat muslim, žid, hinduista a kdokoliv další, když bude chvalořečit své bohy, kteří jsou úplně jiní než těch druhých. Ó hrůza, asi nejlepší důvod se praštit po hlavě. Ale v podstatě vůbec nezáleží na tom pravděpodobně, jak to my lidé vnímáme. Vemte si, že za tisíc let nemusíme vůbec nic vědět o dnešní podobě ritu. A bude ten rit úplně jiný, ale smysl zůstane stejný. Čili pochopení toho co nás přesahuje, přiblížení se svým vědomím k tomu, oslavě toho a tak dále. No tak proč ne?

DOTAZ: Nepochopila jsem přesně Vaši odpověď na Kláru a Františka. Dotaz zněl, jestli jsou bezchybní. Horší prohřešek než domnělý je ten, který je v odsudku - byla Vaše odpověď. Já jsem tuto větu nepochopila. Myslíte to tak, když je něco domněnka, že si člověk něco myslí a mýlí se, je to míň horší než odsudek?

ODPOVĚĎ TP: Počkejte, já už začnu odpovídat. Jedna rovina té odpovědi spočívá v tom, že hodnocení toho tazatele nebo pozorovatele není normou. Jedinou normou nejvyšší je tvůrce řádu, osudu - tedy Bůh. A tak je často poměrně dosti nebezpečné, podléhat dobovému rytmu nebo ritu a splývat bez poznání nebo rovnováhy k nějakým dobovým názorům. Čili toho bych se rád uchránil. Čili rád bych přenesl tu odpověď tam nahoru. A to je vše.

DOTAZ: Opakovaně se mi občas zdá od dětství sen, kdy utíkám z kláštera. Je mi 23 let. Sen se stále opakuje - pocit velkého nepopsatelného strachu. Proč? Souvisí to s minulým životem? A můžu udělat něco, aby to zmizelo? Co mi to má říct?

ODPOVĚĎ TP: Pokud je to pravidelnější, tak už to také něco vypovídá. Samozřejmě, že zažívat děj, který popisujete, je možné, je reálné. A v historii mnohokrát, možná až po dnešek. Viděl jsem kdysi film, který se týkal tohoto problému, kdy ti filmaři byli ve vážném nebezpečí vlastně snad i života. No, čili jistě, že je možné, že je to reminiscence na prožitý minulý děj. Musíte sám nebo sama tu věc analyzovat. Zamýšlet se, kdy se objevila, co s tím bylo spojeno. Byla to četba, filmová tvorba, zvěst od někoho či podobně? A není-li tam žádný můstek v této rovině tohoto světa a tohoto života, pak i hledat ty můstky z minulosti. Řada náboženských ritů v minulosti (tisíce let zpátky) se vyznačovala v některých údobích značnou rigiditou a značnou agresivitou. Protože kdo nevěří s námi, jde proti nám. Vždyť i Evropa má za sebou období náboženských válek. A co to bylo jiného než tedy válka pro názor? Samozřejmě, že za tím byly schovány peníze a všechno to ostatní, moc, ale primárně to bylo často zdůvodněno náboženstvím. Takže ano, stalo-li se to, je třeba toto opustit. To, co duši zatěžuje, musí být nějakým způsobem rozpuštěno. Je na to jistě vícero způsobů, ano. Ale jeden z nich je i blízko vás, přímo ve vás - tedy přeměnit ten strach na moudrost a lásku a důvěru v nejvyššího. Ono to pak pomáhá. Děkuji.

DOTAZ: Je tady popis silného zážitku z dětství. A pak takové srovnání. (TP: Ano.) Bylo mi mezi devíti až desíti lety. Na dětském táboře jsem šla sama od jídelny k umývárně do kopce, kde byly pro mě tehdy obrovské dlouhé betonové schody. A najednou jsem jasně uslyšela svým vnitřním sluchem (jakoby to začalo hrát někde z rádia) písničku od skupiny Vangelis Dobytí ráje. V té době ji hráli všude. Ten majestátní vícehlasý chorál sboru a ta magická melodie. Jako bych najednou byla v jakémsi transu a každý krok byl najednou majestátní a oslavný. Jakoby mě někdo nahoře tohoto schodiště volal, jako bych kráčela k nějakému trůnu. Až později v šestnácti letech, kdy jsem četla filosofii Bytí, jsem si na to vzpomněla. A vnímám život, vývoj jako obrovské schody, po kterých majestátně svým životem a skutky kráčíme k obrovskému Božímu trůnu, ke světlu.

ODPOVĚĎ TP: Tak to jistě můžeme vidět a popisovat. Je to pěkné a svým způsobem to může být i reminiscence opět na to, co jsme prožívali. Protože, všimli jste si, v řadě spirituálních staveb jsou přítomny také schody. Je to samozřejmě i symbolický obraz vývoje. Ať už to byly pyramidy, které se stavěly jako čtyřstupňové, sedmistupňové nebo hladké (a v každém tom tvaru to mělo svůj význam a důvod), tak to byly i schody na jiných sakrálních stavbách, často ve vstupech. Později v jistém období například byla velká móda bludišť, kdy se v chrámu přímo nacházelo bludiště. Ještě dneska ve Francii se můžete v tom bludišti projít. Je tam na zemi v jednom ze slavných (několika, v těch nejslavnějších) chrámů vlastně té prvotní gotiky a tak dále. No, takže ta symbolika zde samozřejmě jest jasná. A to spojení se s vývojem je zcela logické a správné. Ostatně stoupat po schodech betonových velkých není snadné. Ani v životě to není snadné stoupat, a tak i v tomhletom příměru to docela odpovídá. No, důležitý je ten pocit, který člověk si uchovává. To je to, co vás může velmi vést a usnadňovat. Pocit majestátnosti, pocit velikosti, pocit všeobsažnosti a toho, co nás přesahuje, je také z té rodiny toho, co člověk dostává někdy na cestu, aby se mu šlo lépe, no.

DOTAZ: Co člověk potřebuje vědět, jaké musí splňovat předpoklady, pokud by začal chtít věštit? Nejspíš to nemůže každý. Jaké jsou minusy této práce? A může věštec předpovídat sám sobě? Jak poznat správného věštce?

ODPOVĚĎ TP: No, toť otázka. Není jen jeden způsob, jak nahlédnout do děje, který bude, je anebo byl. Ale obraťme se trochu jinak. Aby to bylo možné, musí k tomu být tedy nadání nějaké v jistém rozměru těchto schopností. Jsou i jiné, kde to nadání zase musí být jiné a tak dále. Takže musí být nadání (vrozené často) a ten člověk, který ho začne registrovat, pak musí projít fází vlastně vytříbení a ovládnutí této schopnosti. Opět, ona s ním nesmí jaksi mávat, ale on ji musí užívat - vědomě, cíleně, odpovědně. A teď přichází první problém. Když máte možnost vidět, co bude, tak můžete snadno zasahovat do děje, do osudu. Někomu něco řeknete, on něco udělá nebo neudělá, protože se bude bát toho, co mu řeknete, a osud se nenaplní. Co byl ten osud? To byla přece Boží vůle. A teď! V tom ději, který má nastat (budiž třeba tedy karmický nepříjemný děj) v tom vašem osudu, pokud se máte dozvědět právem, musí být i ta možnost, že tedy se dozvíte a odvrátíte. Ale musí to být součástí toho osudu. Když bysme to udělali bez této vložky, pak to bude už zase cesta proti osudu. Čili cokoliv se stane, má být konáno s úctou před velkým dárcem - před Bohem. No a jakmile se tohle poruší, už začínáte jít proti Boží vůli a to není dobře. Místo, abyste byli kladnou složkou, se z vás stane záporná složka. Tak například bude život, který je řekněmež nepěkný. A ten člověk se přerodí do dalšího života a v tom životě si má prožít nějakou zkušenost, kterou sám vytvářel v té minulosti. A aby pochopil a už ji nikdy nedělal, tak ji musí načisto naráz prožít sám na své kůži. A teď tam půjdete vy. A vy se nebudete starat, jestli smí ten člověk toto vědět. Vy to prostě svojí vůlí vykonáte. On se vyhne. Ale on se tím pádem k té zkušenosti, kterou tak nutně potřebuje, která sice bolí, nedostane, což způsobí to, že si bude škodit ještě více. Protože tam nebude ten korektiv, nebude tam zpětná vazba, kterou někdo zruší. Tak to je první nebezpečí. Čili vědět komu, co, kdy a jak sdělit. Proto většina jasnovidců buďto užívá kódovanou řeč jako třeba Nostradamus nebo Čapek nebo další, kdy většinová společnost jim nerozumí. Nechápou a často až po naplnění těch proroctví si řeknou - no jo, vždyť ono to tam bylo. Ptáte se, jestli může jasnovidec jaksi pozorovat i sebe. Může. Když se podíváte třeba na život Nostradama, tak tam je proroctví, které říká, že bude jeho hrob exhumován a že ten, kdo to udělá, zemře. Několik opilých vojáků vykopalo Nostradamův hrob, na jeho hrudi nalezli tabulku s datem, kdy to udělali, a když se jeden z těch vojáků chtěl napít (což teda nechápu) z jeho lebky vína, tak přilétla zbloudilá kulka, která toho vojáka zabila. Tedy může (i když po smrti). A tak dále. Je dlužno říci, že dar ducha a dar vidění neslouží přednostně danému člověku, ale slouží vždy celku. A když to trošku zvoře, tak to má následky, jestli dobře, tedy jsem informován. Tak třeba Cayce začal jaksi prorokovat na burze a v podobných věcech svým přátelům a myslím si, že to mělo neblahé následky na jeho schopnosti. Čili když Bůh dá někomu z vás dar, tak ten dar je vždycky směřován k celku, aby mu pomáhal, aby ho někam vedl, aby svět byl lepší, aby to bylo šťastnější místo. Aby lidé přestali být tak zavile egoističtí (jenom pro sebe), čímž ničí svět. No a kdykoliv je to nějak jinak, tak už to není ono. Čili mám dar. A teďka já si ho musím ověřovat. Musím to zkoumat, musím zkoušet, hledat jeho hranice, zvětšovat svoji jistotu. Je také důležité být vlastně něčím jako tabula rasa - čili tabule, která nemá žádný zápis. Protože v tom příjmu toho jasnovidného je velmi důležité, co z té duše vlastně se prominuje do toho přijímaného. A proto jsou taky mnozí jasnovidci tak různí, protože každý to z nich dokáže podle svého. Jsou tam vlivy jejich řekněmež výchovy, vlivy dobové, náboženské, jakékoliv jiné. A to všechno ale musí pryč. Čili ten člověk musí být připraven naprosto bez jakýchkoliv souvislostí přijímat to, co přijímá, a pak to nejlépe popsat, jak může. Je celá řada jasnovidností. Jsou jasnovidnosti spojené vlastně se smyslovým světem - čili čichové, zrakové, sluchové, třeba pocitové a tak dále. Čili ten člověk má vlastně jakoby falešné pocity, které se nezakládají na naší realitě jakoby. A on něco vidí, slyší, čichá, cítí a je to vlastně nerozlišitelné od toho, co vidí a cítí (a tak dále) normálně. Pak jsou jasnovidnosti spojené také s vědomím, tedy s myšlenkami, viďte. Protože my můžeme něco třeba cítit, ale můžeme také něco vědět (jako myšlenkově) a tak dále. Čili ať vám Pán Bůh pomáhá, to je pro dnešek všechno, už jsme na konci. A ano, mám tady za úkol vám připomenout ještě slavnost na hoře Říp. Je to už 30. ročník, považte, 30 let tam jezdíme. A je to ve 12:00 hodin u rotundy na hoře Říp a potom v 15:00 hodin tady v Biotronickém centru sociální pomoci v Soukenické ulici. Takže se na vás budu těšit. Pokud byste chtěli si zajistit autobus z Prahy přímý na Říp a zpět, tak můžete na stránkách www.dub.cz. A myslím si, že ještě pojede autobus z Ostravy a z Brna, jestli si dobře vzpomínám. Takže pokud tam bude místo, tak vám jistě to zprostředkují. No a to je už pro dnešek všechno, takže s pomocí Boží se s vámi rozloučím. Hodně štěstí, hodně Boží milosti, hodně vědomosti, no, hodně dobra. Tak hezký večer. Zanedlouho se uvidíme (asi za hodinu) při společném duchovním obřadu tady na TV Biovid. A pro dnešek to bude všechno. Děkuji, na shledanou.